„Obecně ty návraty z těch turnusů nejsou jednoduché. Přijíždíte ze světa, který je úplně jiný. Vždycky si to představuji jako jiný časoprostor. Jsou tam jiná pravidla, ten čas tam opravdu utíká jinak. A pak se musíte vrátit sem a musíte zase následovat ten režim, ráno vstávám, jdu do školy, mám někde v kolik hodin být, je to něco jiného,“ sdělila Karolína, která v Česku dál studuje. 

„Když začala válka na Ukrajině, zajímala jsem se o to. Když se v říjnu roku 2022 udála nějaká změna zásadní v mém životě, tak jsem si řekla, že bych tam vlastně chtěla jet. O projektu Phoenix jsem věděla, byla jsem s ním hodně spjatá přes kamarády a říkala jsem si, že tam chci jet, že chci vědět, jak reálně ta válka vypadá. A tou dobou jsem ještě studovala žurnalistiku, tak jsem to pěkně spojila, že tam pojedu dělat promofotky pro Phoenix, a tak to nějak začalo,“ popsala Karolína. 

A jak ta válka podle ní vypadá? „Očekávání byla úplně jiná. Ta situace, ta zkušenost se nedá nijak přenést. Jsem samozřejmě měla nějaká svoje očekávání, ale řekla bych, že jsem nebyla připravená na to, do čeho jdu,“ sdělila Karolína. Realita je podle ní daleko intenzivnější a krvavější než fotografie a videa. „Vidíme spousty fotek, videí, denně na Instagramu všude, mrtvých vojáků, zraněných vojáků, spoustu krve, těch hnusů, to je vidět. Ale když to pak člověk vidí, a v mým případě jako medičky na to sahá, a opravdu je součástí toho, tak je to, nedá se to vůbec přenést. Žádná fotka, žádné video tu intenzivnost toho nepředá,“ dodala Karolína, která na Ukrajině pracuje jako medička. 

„V tuto chvíli to spíš zavírám za vrátka a říkám si, že až bude ta chvíle, tak se k tomu vrátím. Tak si o tom začnu s někým povídat, začnu to řešit, začnu to v sobě nějak rozebírat, ale v tuhle chvíli na to úplně není prostor,“ dodala Karolína, jak si v současné době zpracovává své zážitky. 

Co vše zažila na frontě? „Strašné stresy. Strašný... Opravdu ten hnusnej stres, kdy se člověku sevře žaludek, a já jsem pak třeba normálně zvracela, což se mi nikdy ze stresu nestalo, až když jsem pak odjela na den si dát sprchu po těch pěti dnech a trochu se vyklidnit, tak první, co jsem vystoupila z auta, tak jsem ze sebe potřebovala všechno dostat, protože to tělo zažilo strašnej stres. Takovej, kterej očividně předtím nezažilo,“ sdělila Karolína. Přiznala, že když jde na frontu, má strach o život. 

V lednu byla Karolína v Bachmutu. „Vojáci nás vnímají strašně pozitivně. To, že pro ně někdo přijede, oni třeba naskáčou do toho auta a najednou si všimnou, že my mluvíme s přízvukem. Je vidět, že nejsme Ukrajinci... Je to pro ně strašnej mental booster, že v tom nejsou sami,“ dodala, že přesně to je motivace, proč se tam vrací. „Okamžitě vidíme ty dopady našich činů. Že někdo krvácí, má třeba amputovanou nohu, ale my ho prostě zachráníme. To, že ten člověk přežije díky nám, že přežije táta od rodiny, například, to my vidíme okamžitě, ten dopad našich činů a je to něco, co je možná trochu návykové. Ale já tam ten smysl vidím,“ dodala.