„Je úplně jedno, že ministrem kultury bude pravděpodobně pan poslanec a strojař Birke. Že mu u prezidenta projde to, co Šmardovi ne. Že nic nestihne. Že je to trafika. Že nám to oznamuje pan Lichtenberg, který pořádá akce na Hradě. Že tak či tak padá pod stůl práce mnoha lidí. Že ČSSD posílá nám všem zřetelný vzkaz, co si myslí o kultuře, ať už se pan Zaorálek rozhodne jakkoli. To všechno je, přátelé, ÚPLNĚ JEDNO,“ poznamenal Michálek.

„Podívejte se na tu řadu (začínám rokem 2005): Jandák, Štěpánek, Třeštíková (17 dní), Jehlička, Riedlbauch, Besser, Hanáková, Balvín, Herman, Šmíd, Staněk, Zaorálek, Birke? Nesoudím ani jednoho z nich, to bych si nedovolil, některých si dokonce vážím – ale co dokázali kromě planých řečí? Ti nejúspěšnější alespoň nic nepokazili,“ sdělil Michálek.

„Na aktuálním dění je přece podstatný ten SETRVALÝ STAV! Jde to napříč politickým spektrem a není to náhoda – o kulturu se zajímáme, až když něco zbyde: čas, peníze, chuť. A přitom je to, obávám se, přesně naopak: Situace, ve které se dnes celospolečensky nacházíme, je daná do značné míry tím, jak jsme v minulosti PEČOVALI o kulturu, tedy o sebe sama. Každé slovo, nota, každý tah štětcem je přece především možnost dotknout se něčeho, co nás přesahuje. A my jsme dnes tak ‚daleko‘, že první nejčastější asociace k těmto větám je ‚KECY‘. Sklízíme přesně to, co jsme zaseli,“ dodal.

„Musíme se vrátit k elementárním věcem, jinak nemáme šanci. Píšu to za sebe. Není to další petice, ani protest. Je to tichá modlitba. Budu rád, když se přidáte. Vědět, že je nás víc, není marné,“ zmínil závěrem.