„To je práce všiváckejch komunistů. Přestože byl Ceausescu rumunský Stalin, stejnej zmetek a vrah, je tady rudých stále dost a někteří ho dokonce obdivují,“ říká mi baristka v kavárně nedaleko Paláce Parlamentu, kterému se říkalo Ceausescův palác. Rumunský diktátor byl společně s manželkou zastřelen popravčí četou při revoluci roku 1989, ale pořád budí vášně. A co se tedy vlastně stalo?

Památník NATO a palác

V jednom z rohů čtyřúhelníku obklopujícího Palác Parlamentu v rumunské metropoli Bukurešti stojí Památník NATO. Pod bílou kompasovou růžicí symbolizující jednotu členských států a jejich společný směr a cíl, jímž má být celosvětový mír, jsou na globusu z bílých trubek vlajky států Severoatlantické aliance. Tedy byly. Strženy jsou vlajky Velké Británie a Spojených států amerických, ale i některých jiných zemí. Ta česká kupodivu nájezdu rudých vandalů, vezmeme-li slova kavárnice za bernou minci, odolala.

Bývalý Ceausescův palác, v němž v současnosti sídlí parlament demokratického Rumunska, je největší budovou v Evropě. Větší je jen americký Pentagon a ještě pár dalších budov, jak mi sdělil průvodce. Standardní hodinová prohlídka stojí tři sta korun. Návštěvník musí projít detekčním rámem a je uvnitř. „Palác se začal stavět v roce 1985 a sloužil jako sídlo bývalého diktátora Nicolae Ceausesca a různých komunistických institucí. Dobudován byl však až po jeho smrti,“ vysvětluje. Hlavním architektem mezi stovkami dalších byla Anca Petrescová. Ta se sem na léta 2004 až 2008 vrátila jako poslankyně za nacionalistickou Stranu Velkého Rumunska, která nesnášela Maďary, Romy, homosexuály a popírala rumunskou účast na holokaustu.

Ceausescu si v paláci nechal ve své době vybudovat protiatomový kryt a několik únikových cest. My se ale procházíme až na pár výjimek prázdnými sály a chodbami a posloucháme o milionu tun použitého mramoru, několika tisících tunách křišťálového skla, dvoutunovém závěsu utkaném přímo na místě a dalších tunách jiných materiálů. Nuda, až by si člověk společně s klasikem posteskl: „Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řekl, že tu nic tak extrovního nevidim. Když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín. Byly tam skály pískovcový, občerstvení, co je tady? Prd!“

Dunaj myšlenek a Elena

Ceausescu se v době, kdy jeho kult dosahoval vrcholu, pyšnil přízvisky jako „Titán titánů“, „Všemocný bůh“ či „Dunaj myšlenek“. Narodil se v rodině zemědělce, pracoval jako ševcův učeň a už ve čtrnácti vstoupil do ilegální Komunistické strany Rumunska. Byl několikrát vězněn a při propuštění v roce 1939 se seznámil s Elenou Petrescu. O dva roky starší Elena před svatbou zfalšovala svůj rok narození, aby se zdála být mladší. V roce 1947 se vzali. Zanedlouho poté, co se stal Ceausescu po smrti Gheorghe Gheorghiu-Deje vůdcem, začal být opravdovou „černou ovcí“ komunistického bloku. Odmítl vojenský zásah v Československu i v Afghánistánu a Západ v něm viděl trojského koně uvnitř Varšavské smlouvy.

„Dekret číslo 770 z roku 1970 vyhlásil, že každá rumunská žena musí mít nejméně čtyři děti. Ceausescu tím chtěl z Rumunů vypěstovat do roku 2000 třicetimilionový národ. Antikoncepce byla zákonem zakázána. Gynekologická kyreta se zamykala do trezoru, který se směl otevřít pouze za účasti prokurátora. Děti se rodily do nelidských podmínek. Mnoho jich zemřelo na podchlazení už v porodnici nebo v nevytápěných bytech. Z přídělového systému bylo stále těžší početnou rodinu uživit. V osmdesátých letech začala porodnost opět klesat. Proto v roce 1986 byla zvýšena porodní povinnost na pět dětí. Ročně kvůli tomu zemřelo v Bukurešti dvě stě žen na následky pokusu o samovolný potrat a 12 tisíc jich mělo vážné následky spojené s interrupcí," zní v úryvku z dokumentu Quo vadis, Romaina...? z roku 1990 o jednom z nařízení té doby.