„V roce 2011 už měli Syřané dost Asadova režimu, asadovská dynastie v zemi brutálně vládla 40 let. Chtěl jsem svobodu a důstojnost,“ prozrazuje hned na úvod odpůrce Asadova režimu. „Režim na to reagoval tím, že začal střílet do lidí, znásilňovat ženy, zabíjet děti a bombardovat civilisty,“ popisoval dál. Lidé neměli elektřinu, neměli léky, neměli nic. Režim všechno vybombardoval.

A jednoho dne přiletěly rakety z Damašku. „Zatímco jsem se snažil zjistit, co se děje, měl jsem pocit, že nemůžu dýchat, zdálo se mi, jako by mi hořela hruď, pálily mě oči, bolelo mě celé tělo,“ popisuje děs z chemického útoku host. „Nemohl jsem dělat vůbec nic, nemohl jsem křičet, nemohl jsem dýchat, nemohl jsem vůbec nic,“ zdůrazňuje. „Znovu a znovu jsem se bouchal do hrudi v naději, že se zase nadechnu.“ A když se konečně nadechl, zdálo se mu, jako by mu plícemi projel nůž. Začal řvát bolestí.  

Celý rozhovor naleznete ZDE.

K jejich domu se prý dostala sousedka, která hledala bezpečí pro své dvě děti ve věku 4 a 6 let, obě měly u úst bílou pěnu a trpěly. Když se Kassem Eid podíval do ulice, připadalo mu, že zažívá soudný den – mrtvá těla na ulicích, plazící se muži, ženy i děti, kterým se nedostává pomoci. Hrůza. Do města pronikali Asadovi vojáci vybavení proti následkům chemického útoku a snažili se zabít každého, kdo ještě mohl chemický útok přežít. Svobodná syrská armáda se ale z posledních sil postavila na odpor. Jen díky tomu nedošlo ke zmasakrování absolutně všech lidí, na které mířily rakety s chemickými zbraněmi.

Než došlo k chemickému útoku, byl jsem jen mírumilovný protestující, který chtěl jídlo, chtěl bezpečí pro sebe a své kamarády a známé a nechtěl bojovat. „Šlo o mírovou revoluci,“ zdůraznil. Chemický útok to ale změnil. Kassem Eid seznal, že mírovou cestou Asad neustoupí a nebude se starat o své lidi.

Svět plný pokrytectví

Jednoho dne Kassem Eid ze své země prchl. Asadův režim ho k tomu v podstatě donutil. Syřané doufali, že jim pomůže OSN, že jim pomohou Spojené státy, že jim pomůže Evropská unie, ale nic z toho se nestalo. „Evropská unie podle mě mohla udělat mnohem víc, aby Syřanům pomohla. Myslím, že Evropská unie a stejně tak Spojené státy a OSN v pomoci syrskému lidu selhaly. (...) Doufali jsme, že nám pomohou, ochrání nás před bombardováním, vražděním a zplynováním. Ale Evropská unie neudělala vůbec nic,“ zlobí se host.

Přijala sice nějaké uprchlíky, poslala nějaké peníze, ale neudělala nic, aby skončilo vyvražďování a aby byl Asad souzen za své válečné zločiny. To, bohužel, platí nejen o EU. A pak má někdo ještě drzost říkat, že Syřané jsou teroristé a že se nemají pouštět do EU. „To je opravdu nechutné a nehorázné. Je to zvrácený pohled na skutečnost,“ rozzuřil se host.

Svět se podle jeho názoru uchyluje k pokrytectví, když na jedné straně Syřany označuje za teroristy, pokud vezmou do ruky zbraň a bojují proti zrůdnému režimu, a na druhé straně vzkazuje uprchlíkům, aby neodjížděli do okolních zemí a aby vzali do ruky zbraň a bránili svou svobodu, aby je pak mohl označovat za teroristy. Je to uzavřený kruh, z něhož prakticky nelze uniknout.

„Když bojujeme se zbraní v ruce, označujete nás za teroristy, ale když jsme vás žádali o pomoc při obraně naší země, nikdo nám nepomohl. Takhle vypadá čisté pokrytectví,“ uzavírá roztrpčeně muž, který odešel do EU a poznal třeba Berlín.

Rozhovor s ním vedl Filip Horký.