V úvodu svého textu Špok tvrdí, že politická vystoupení Miloše Zemana jsou v mnoha ohledech tendenční, primitivní a často sprostá. Upozorňuje ale na jeden zásadní aspekt Zemanovy rétoriky, který prý rozhodně hloupý není.

Špok se domnívá, že slova, která Zeman veřejně pronáší, jsou pečlivě vybírána pro ucho Zemanova skalního voliče. Kdo je Zemanovým skalním voličem, pak Špok vysvětluje, aniž by ovšem uvedl nějaký důkaz, na základě kterého to tvrdí: „Zemanův 'skalák' je v průměru méně vzdělaný obyvatel menšího města či vesnice, kterému je bližší košile než kabát, Televarieté než Dostojevskij a který neřadí hloubání nad složitostí světa mezi svých hlavních pět životních priorit. Prezident tyto charakteristiky dobře zná a své bonmoty i názory pečlivě vybírá právě pro něj. Ostatní jej nezajímají. Těch prvních je totiž dost,“ píše Špok.

Celý text je ZDE.

Zmiňuje též, že v oblasti protievropských a nacionalistických názorových pozic je v současnosti „překonvičkováno, přeokamurováno, přefialováno a přemachováno“. Zmíněné subjekty, kterými jsou evidentně myšleny Blok proti islámu vedený Martinem Konvičkou, hnutí Svoboda a přímá demokracie vedené Tomio Okamurou, ODS vedená Petrem Fialou a Strana svobodných občanů vedená Petrem Machem, prý vedou „kanibalizující se boj o maximálně 10-20 % hlasů".

Třídní boj v novém kabátu

Naproti tomu Zeman jde prý na věc jinak. „Neoslovuje voliče jen s konkrétním názorem; oslovuje voliče s konkrétní charakteristikou. Našel přitom takové vlastnosti, které skýtají a budou skýtat dostatečný elektorát,“ píše Špok s tím, že leitmotivem těchto vlastností je nenávist k intelektuálům a ke vzdělanosti obecně. A alergii části svého voličstva na jakoukoli připomínku o důležitosti vyššího vzdělání a hlubších informací o světě prý Zeman obratně využívá.

„Svou hlavní nevýhodu a předmět osobní frustrace - že jím samým totiž čeští intelektuálové pohrdají - geniálně přetavuje v hlavní argumentační zbraň politického marketingu: Kdo by se s nimi bavil - s chytrolíny a pisálky, neproduktivně tlachajícími na univerzitách a akademiích; s opilci a feťáky, nazývajícími se umělci. Co užitečného dělají? Proč by měli být něco více než 'my ostatní'?“ píše Špok a tvrdí, že je to starý třídní boj v novém kabátu. „Nikoli proletáři versus buržoazie. Ale vzdělaní versus málo vzdělaní.“

Fialovi, který pózuje před plotem s ostnatými dráty, neuvěří nikdo

Špok upozorňuje, že i když jsou črty Zemanovy politické strategie, tedy antiintelektualismus, ochutnávání tlačenek, antipražanství a v poslední době xenofobie - jednoduché a zdánlivě snadno okopírovatelné jakýmkoli jiným politikem, zdá se, že Zeman zatím konkurenta ve svém elektorátním prostoru nemá.

I jednodušší volič totiž musí svému politikovi věřit, že nekecá. „A proto rasista naslouchá ochotněji Konvičkovým výrokům, které svou úrovní nepředstavují rozpor s osobností svého autora, než umělé stylizaci profesora Fialy do ustaraného xenofoba, který se 'obává o národ', pózuje před plotem s ostnatými dráty a na historicko-politické okolnosti této migrace jako studovaný politolog roztržitě zapomíná. Tomu neuvěří nikdo,“ domnívá se Špok.

V osobní hodnověrnosti má Zeman jedinečnou pozici

Podle něj má právě v aspektu osobní hodnověrnosti Miloš Zeman jedinečnou pozici. Nikdo z jemu věrných, a koneckonců ani nikdo z nás ostatních, nemá důvod nevěřit, že proklamované charakteristiky nemá; že je nežije, že jimi není.

„Zášť, pomstychtivost, sprostota, inklinace k nemírné spotřebě alkoholu. To nejsou vlastnosti, které by jeho skalní hodnotili negativně. Jsou to naopak charakteristiky, kterými je svým voličům blízký. Které mnozí z nich sami úspěšně pěstují. Zeman je v nich více než uvěřitelný. Je zcela ryzí. Vytváří u svého voliče oprávněný pocit, že je jedním z nich,“ vysvětluje Špok s tím, že největší síla Miloše Zemana tak v konečném důsledku není v tom, co říká. Ale je v tom, jaký je.

„Nejsilnější pákou jeho politické rétoriky není promyšlená strategie, vycizelovaná během brainstormingu prezidentových poradců. Největší zbraní Miloše Zemana je jednoduše sám Miloš Zeman. Tak prosté to je,“ uzavírá své zamyšlení psycholog David Špok.