„Po celá léta vás svírá, pronásleduje a straší stejný pocit. Podivný vše prostupující pocit vyvlastnění,“ započal svou řeč směrem ke spoluobčanům. „Když jdete po ulici, nepoznáváte své město, když se díváte na televizi, slyšíte podivný, neznámý jazyk,“ pokračuje Zemmour. A v kandidátském projevu se objevují záběry výtržnictví a násilí v ulicích Francie.

„Máte pocit, jako byste nežili už ve stejné zemi, když sledujete seriály, filmy, představení, když posloucháte hudbu, pročítáte učebnice svých dětí, jedete veřejnou dopravou nebo jste na zastávce či na letišti. Když čekáte, až vašemu dítěti skončí škola, když vezete svou maminku do práce, když čekáte na policejní stanici nebo u soudu.

Vzpomínáte na vlast, kterou jste kdysi znali, o které vám vyprávěli rodiče, na zemi, kterou naleznete ve filmech nebo v knihách. Na vlast Johanky z Arku a Ludvíka IV., vlast Napoleona a generála de Gaulla, na vlast rytířů a urozených dam. Na zemi Notre Dame a vesnických kostelů, zemi barikád a Versailles, na Delona, Brigitte Bardot, Belmonda,“ pokračuje aspirant na budoucího prezidenta Francie a vyjmenovává celou škálu dalších osobností a událostí.

„Na tuto zemi kdysi bezstarostnou a zářící zároveň, na zemi umění a vědy, na zemi nostalgie vašich dětí, jakkoli ji nikdy nepoznali, kterou milujete a která mizí... Nikdy jste jí neopustili a přesto máte pocit, že nejste doma, jako by opustila vás, jste ve vnitřním exilu,“ popisuje pocity mnoha Francouzů.

„Dlouho jste si mysleli, že jste jediní, kdo to vidí, slyší a vnímá, kdo se bojí. Báli jste se to vyslovit a styděli jste se za ten pocit. Pak jste ale pochopili, že ten pocit vyvlastnění sdílejí všichni, každý si všiml, že Francie už není Francie. Samozřejmě, mocní se na vás dívali svrchu – elity, žurnalisté, politici, odborářští bossové, sociologové, církevní vrchnost. Říkali vám, že je to nesmysl, že se mýlíte, že je to omyl. Nakonec jste zjistili, že to oni jsou falešní, že to oni se mýlí a chybovali,“ pokračuje budoucí účastník boje o Elysejský palác.