V sobotní MF DNES totiž v rámci seriálu ke třicátému výročí vyšel rozhovor s Ludvíkem Zifčákem. Ten je dodnes postavou obestřenou řadou mýtů a legend. Za prokázané lze považovat, že pracoval jako zaměstnanec pro StB, tehdejší komunistickou tajnou službu. V rámci své činnosti dostal v roce 1989 úkol infiltrovat se do studentského hnutí a získávat tam informace. Za tímto účelem mu byla vytvořena falešná identita na jméno Milan Růžička, který měl být studentem Vysoké školy báňské v Ostravě. V rámci své činnosti se účastnil demonstrace 17.11.1989. Po zákroku bezpečnostních složek zůstal ležet na Národní třídě. Několik lidí jej tam vidělo a z toho vznikla fáma, že při demonstraci měl jeden účastník zemřít. Tu následně z iniciativy disidenta Petra Uhla odvysílala Svobodná Evropa a měla být jedním z hlavních impulsů následných mohutných protestů.

V seriálu MF DNES se nyní Zifčák rozpovídal nejen o své roli při demonstraci. „Cílem Státní bezpečnosti bylo ovlivnit disidentské hnutí a další neoficiální aktivity ve společnosti. A mít informace přímo od zdroje,“ nastiňuje Zifčák v úvodu rozhovoru, jak došlo k tomu, že se stal falešným Milanem Růžičkou, studentem Vysoké školy báňské v Ostravě. Tehdy jako dnes patřilo prý k práci tajné policie zlegalizovat svého pracovníka v cílovém prostředí.

Zifčák podle svých slov dostal konkrétně za úkol zorganizovat neoficiální studentské hnutí a postupně se dostat mezi disidenty. „Měl jsem falešné doklady, dělal přijímačky na VŠB, obor ekonomie, chodil na zkoušky a byl na kolejích,“ dodává s tím, že na svou novou identitu si rychle zvykl.

„Měl jsem práci, rozkazy, poslání. Nemůžete o své práci mluvit ani doma,“ říká Zifčák, jehož manželka se do roku 1989 domnívala, že pracuje u dopravní policie. Nevěděli nic ani rodiče, jen bratr možná něco tušil. „Když došlo k odhalení, bylo to doma náročné a složité. Manželka to ale pochopila a podporuje mě dodnes,“ podotýká bývalý příslušník StB.

Na pražskou demonstraci byl poprvé nasazen 21. srpna 1989, poté byl ještě na protestech 28. října. Dokonce byl i zatčený a strávil nějaký čas ve vazbě. „Nemohl jsem pravou identitu odhalit ani před policisty,“ dodává Zifčák.

V StB se začal prý plánovat postup a úkoly pro 17. listopad hned po říjnovém protestu. „Už dříve jsme společně s Radkem Váňou a Petrem Fialou založili nezávislé studentské sdružení,“ přibližuje dál.

„Demonstrace 17. listopadu neměla vést ke změně společenského řádu,“ říká a upřesňuje, že měla být využita jen k tomu, aby museli odejít z vedení komunistické strany zastánci starých pořádků a aby se dostali do popředí progresivnější lidé. Kdo měl však nastoupit, to přesně neví. „To nebyla moje starost, ale určitě měli odejít Jakeš, Husák, Biľak a jim podobní,“ podotkl s tím, že připravovaná byla změna jen v rámci socialismu.

Následně popsal, jaké byly v té době jeho přesné úkoly. „Měl jsem pod sebou sedm lidí od StB, ti zase vedli různé rezidenty. Náš cíl byl jasný. Přivést dav lidí z akce k padesátému výročí smrti Jana Opletala do centra Prahy a já měl sehrát roli takzvaného mrtvého studenta Martina Šmída,“ říká někdejší agent StB.

Vyvrací slova tehdejšího spoluorganizátora demonstrace Jiřího Jaskmanického, že už na Albertově měl za úkol vyvolat s ním konflikt a dát mu přes ústa. „Je to hloupost. To jméno si sice vybavuji, ale vzpomínám si jen na spor s Markem Bendou, který chtěl, aby akce skončila na Albertově a nikam dál se nešlo,“ namítá Zifčák a zmiňuje, že sám proto začal se svými lidmi vykřikovat, že se musí jít na Václavák.

Na dotaz, jestli na této demonstraci musely být zákroky tak brutální, odpovídá, že v tvrdosti se demonstrace výrazně nelišila od předchozích. „Jedinou změnou bylo, že dav byl obklíčen a znemožněny únikové cesty,“ míní Zifčák a poznamenává, že kdyby chtěl tenkrát z Národní třídy odejít, nejspíše by to šlo.

Zifčák očima studentské vůdce Igora Chauna:

Vyjádřil se také ke spekulacím o jeho skutečné roli během těchto událostí. Není prý pravdou, co se týká tvrzení, že byl pěšákem, který po ráně pendrekem omdlel. „To není pravda. Jednu ránu pendrekem jsem sice dostal, ale tu jsem vykryl. Pak jsem zůstal ležet právě na místě, kde lidé nyní pokládají svíčky. Pak mě odvezla vojenská sanitka do Nemocnice Na Františku, kde mě prohlédl lékař,“ upřesnil s tím, že od lékaře zase hned odešel.

Domnívá se, že nějaká fotografie s ním, coby mrtvým a zbitým studentem ležícím na Národní, bude jistě někde existovat. „Rozšíření zprávy mělo na starosti více lidí,“ reaguje na fakt, proč se tato fotografie dosud nikde pořádně neobjevila. Ke zhodnocení akce v StB vinou následujícího vývoje situace nedošlo.

O tom, že informace o mrtvém studentovi je nepravdivá, promluvila po dvaceti letech mlčení od sametové revoluce údajná svědkyně Drahomíra Dražská. Zifčák před pěti lety sliboval, že ukáže vázací akt mlčenlivosti Dražské, která však jakoukoliv spolupráci s StB odmítá. Stále jej prý má k dospozici, ještě prý ale nenastal správný čas. „Víte, Dražská nemusela vědět, že se stýká s lidmi od StB, ale na druhé straně podepsala mlčenlivost a přijímala pokyny,“ dodává bývalý agent komunistické Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák na závěr.