„Konflikt arménsko-ázerbájdžánský,  spíše to vypadá na ázerbájdžánsko-arménský,  je zajímavý ne tím, že tato oblast zapáchá naftou nebo plynem, ale tím,  že se tam jedná o strategicky významné prostory, které mohou posloužit třeba k stavbě energovodů anebo jako vojenské základny ve prospěch někoho jiného,“ říká úvodem politolog Zbořil.

Celá tato věc podle něj vznikla také proto, aby se Turecká republika, která hraje stále větší roli mezi turkickými státy,  přiblížila ke Kaspickému moři nebo k oblastem, které  situaci kolem Kaspického moře s nejkvalitnější ropou nějak ovlivňují.

„Nevěnujeme se dostatečně intenzivně záležitostem kolem Severoatlantického paktu, jednou je to pro nás uzavřené tím, že jsme se stali členy a všichni jsou se všemi přátelé, a zapomínáme, že to tak není. Řecko a Turecko se můžou dostat do tak velkého konfliktu, že také přeroste až v konflikt válečný,“ upozorňuje.

„Arménie s Ázerbájdžánem jsou už ve válečném stavu a zřejmě se tam jedná tradičním až ruské cary pamatujícím způsobem, a to nejen jak konflikt rozdmýchat, ale také uklidnit. Vojenské operace jsou na této úrovni neovladatelné, už ani nějakým vnějším vlivným činitelem, ať už jsou to Spojené státy, nebo Ruská federace. Ale vypadá to také, že to může být také nové bojiště ozbrojených skupin, někdy pod kontrolou nějaké státní moci, ale dost často nezávislých a ‚rabujících‘ v zemích, o kterých se domnívají,  že je tam něco, čím se lze obohatit,“ glosuje Zbořil situaci.

Neměli bychom však přehlížet ani geopolitický pohled. „Jedná se o oblast, která je blízká snu Ruské federace o  ‚euro-asijské hedvábné cestě‘ nebo snu čínskému o ‚jižním pásu‘,“ podotýká.

V rámci geopolitických pohledů také poukazuje na pokus o integraci turkických států, turkické šestky, kterou tvoří Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Ázerbájdžán a Turecko. „O té si jen myslíme, že víme, kdo je jejím motorem. Dovolil bych si připomenout, že ještě před několika lety na summitech těchto šesti států se mluvilo rusky a v posledních už asi pěti letech se tam jako jednací jazyk používá turečtina,“ uvádí Zbořil jako důkaz toho, že tento svět žije nějakým způsobem nezávislým na vnějších vlivech a rozhodně nezávisle na nějaké politické nebo ekonomické kolonizaci.

Tedy na té kolonizaci, o které snily evropské státy před stoletím nebo při parcelování Osmanské říše. „Z těch velkých evropských suverénů, kteří se chtěli podílet na rozpadu Osmanské říše, tam nenajdeme nikoho; jenom skupiny ozbrojených mužů, které mohou být odněkud z Evropy podporovány, ale nikoliv v zájmu států nebo EU, ale jen nadnárodních ekonomických subjektů,“ dodává Zbořil.