„Jediní, kdo pochopili konec socialismu, byli cikáni. Přestali makat,“ říká starší chlapík z Levoče s dlouhými vousy. Tohle a mnohem více jsme slyšeli na zájezdu po části Balkánského poloostrova, který pořádala slovenská cestovní kancelář. Snoubily se zde slovenské a srbské vlastenectví s jistou nedůvěrou k budoucnosti…

Slovensko „sa nesúdí“

Na poznávací zájezdy jezdí specifická sorta lidí. Nejsou vždy tak osobnostně vyhranění jako v knize Michala Viewegha a pozdějším filmu Účastníci zájezdu. Je jim celkem jedno, že budou mít v nesnesitelném vedru zapařený zadek a propocená trika, ale není jim putna, když se něco z plánovaného programu vynechá. Chtějí vidět slíbené, slyšet storky z místního života, kvůli čemuž jsou ochotni vzdát se většího komfortu a připraveni moc nevyvolávat žabomyší války. Stávají se víceméně partou, která sedí hodiny a hodiny v autobuse a probírá životní zkušenosti, čímž se lépe poznává. A s takovou partou Slováků a srbskou průvodkyní jsme se vydali na Balkán.

Z „Gibraltaru na Dunaji“, jak bývá přezdívána Petrovaradínská pevnost u Nového Sadu, dojíždíme po mnohakilometrových přesunech do městečka, kde je plánovaná ochutnávka vín. A každý homo sapiens ví, že ve víně je pravda. „Ten váš Fiala, to je ale výlupek. Jako naši progresivisti. Je jim bližší kabát než košile. Jsou připos*aní z USA, NATO a EU. Vlastní lidé, co jim platí gáži, jsou jim fuk,“ obrátí se na Čecha pantáta z Levoče a dodá: „Uvidíme po volbách. To už je asi lepší i Babiš!“

Asi nejstarší účastník zájezdu odněkud od Spišské Nové Vsi hned kontruje: „No, u nás to taky není žádná sláva.“ A dává k lepšímu zážitek: „V Bratislavě je přes noc zavřené vlakové nádraží. To za komunistů nebylo. Tehdy byla některá bistra otevřená nonstop. Kdyby tam dali jednoho policajta, který by dohlížel na nádraží na klid, udělají líp. Takhle jsme museli do rána sedět na lavičce uprostřed prdících, chrápajících a občas blijících bezdomovců. Hrůza!“ Ostatně učesaný vypadá jako populární herec Jozef Króner, známý třeba ze seriálu Slovácko sa nesúdí a rozvrkočený jako ikona pop-artu Andy Warhol.

Srbsko se nebombarduje

Průvodkyně Anka v mládí odešla z bombardovaného Bělehradu do Prahy. Mluví dobře česky a nezapře jižanskou krev: „Mám ráda EU, ale ne Severoatlantickou alianci. Nemůžu jí zapomenout ‚humanitární bombardování‘. To byla obrovská nespravedlnost. Dodnes vnímám, že hranice Srbska nejsou dořešené a mělo by se s nimi něco dělat. Například s Republikou srbskou a s Makedonií by se něco mělo stát. Jinak bude na Balkánu stále nenávist a nic nebude dořešeno.“ Podle ní mají Američané rádi „sud střelného prachu“ všude jinde, jen doma ne.

V Česku je velkým zastáncem bombardování území bývalé Jugoslávie exsenátor Jaromír Štětina, který v roce 2011 na půdě horní komory parlamentu prohlásil: „Já jsem tam dlouhé měsíce žil. V Kosovu, v době, kdy si Miloševičovo Srbsko, Miloševičova Jugoslávie usmyslila, že vyžene 1,8 milionu kosovských Albánců. Byl to pokus o největší vyhnání po druhé světové válce, byl to pokus o největší etnickou čistku.“ S tím by paní Anka nejspíš dost nesouhlasila.

Ostatně dodnes jsou v Bělehradě vidět stopy po bombardování. Jen si projdete centrem a vidíte nápisy jako „Naše vojska se do Kosova vrátí“, „Stop CIA a MI6 terorismu“, tedy odkaz na americkou a britskou tajnou službu, či „Jediná genocida na Balkáně byla proti Srbům“. Jak řekla Anka, tak do Srbska přišlo s vypuknutím války na Ukrajině mnoho Rusů, protože tam necítí klasickou evropskou nenávist proti všemu ruskému, ale jen málo Ukrajinců.