Připomíná, že americký ministr zahraničí John Kerry koncem února opravdu dokázal vzbudit zájem. To když zmínil existenci „plánu B“, který by – v případě neúspěchu aktuálního „příměří“ -- vedl k rozdělení Sýrie.

Syrští Kurdové dodali, že ve hře je rozdělení státu na tři federální regiony a že „USA a Rusko mají stejný názor“. Následovala vlna spekulací a nejrůznějších prohlášení, která přece jen představu rozpadu Sýrie na část „Asadovu“, kurdskou a na wahhábistický Sunnistán, v němž by se shromáždili stoupenci Daeše, Al Kajdy a dalších teroristů, poněkud vyjasnila.

Například CNN s odvoláním na nejmenovaného představitele Pentagonu konstatovala, že „plán B“ je „ze všeho nejvíc jen nápad, než specifické konkrétní směřování“. V Obamově administrativě prý „panuje přesvědčení, že by se v Sýrii mělo ještě něco udělat, ale nejsou si jistí, co že by to mělo být“. Prý se jedná o třech možnostech, z nichž ale žádná není za současné situace ani vzdáleně proveditelná: posílení jednotek speciálních sil v Sýrii, navýšení zbrojní pomoci protiasadovským bojovníkům a vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií.

Celý text je ZDE

Moskva podporuje cokoliv, na čem se Syřané dohodnou

Pozice Ruska se přece jen upřesnila. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov k otázce možné syrské federalizace prohlásil, že Moskva podporuje jakákoli rozhodnutí, na nichž se Syřané dohodnou v rámci politických jednání, a to včetně případné federalizace, „pokud by tento model v Sýrii ukázal jako životaschopný“. V praxi tím rozdělení Sýrie nepodpořil, jak například tvrdí saúdská média, ale vlastně jen zopakoval ruskou oficiální mantru, že o budoucím osudu Sýrie si mají rozhodovat Syřané a nikdo jiný.

Tato formulace, v níž nebývá jmenovitě zmiňován Bašar Asad, se v západním mainstreamu obvykle vydává za důkaz ruského rozchodu s Damaškem, byť nic takového nelze v reálném světě prokázat. Naopak, pokud by si Syřané doma mohli za současné situace „volit budoucnost“, Bašár Asad v ní podle Spencerové rozhodně chybět nebude.

Ovšem už samotný fakt, že Rusové federalizaci – a jejím jediným skutečně klíčovým bodem je vznik syrského Kurdistánu – výslovně nevyloučili, prý rychle pomohl sblížení Íránu s Tureckem.

Turecko a Írán sice stojí proti sobě. Ale...

Oba státy sice v propletenci syrského konfliktu stojí ostře proti sobě, ale pojí je realita početných kurdských menšin na svých územích, byť život těch íránských je neporovnatelný ve srovnání s těmi tureckými. Turecký Mili Gazette přidává ještě jeden argument – má za to, že „tajný plán Kerryho s Lavrovem“ a možná i Íránem by vznikem tří menších států by zabránil posilování tureckého vlivu v regionu, ale za to by přispěl k eskalaci etnických a sektářských konfliktů v samotném Turecku. Deník svou analýzu končí velkým otazníkem, zda si tohoto nebezpečí pro vlastní mocenské ambice jsou vědomi i v Íránu.

Odpovědi se mu prý dostalo vzápětí. Íránský prezident Hasan Rohání přijal v Teheránu tureckého premiéra Ahmeta Davotuglua, podepsali spolu balík obchodních smluv, které vzájemný obchod navýší pro začátek na 30 miliard dolarů ročně a podle všeho pomohou Turecku vyřešit energetickou závislost na Rusku. Především se ale shodli se na důležitosti „syrské územní integrity“, což fakticky vylučuje nezávislý kurdský stát v Sýrii u tureckých hranic. „Nechceme, aby byla Sýrie rozdělena na menší státy a shodli jsme se s íránskými činiteli, že se dezintegrace konat nebude a že Sýrie bude pokračovat svůj život a fungování jako silný stát,“ vysvětlil Davutoglu. A íránský prezident „jen tak pro jistotu“ navíc do Moskvy vzkázal, že případné námluvy s USA mají své meze -- vzájemná spolupráce s Ruskem je sice skvělá, vztahy vynikající, ale „to samozřejmě neznamená, že Írán bude souhlasit s jakýmkoli krokem Ruska v Sýrii“. A Saúdy financovaná exilová „syrská opozice“ pak už jen celou kauzu fakticky uzavřela surrealistickým konstatováním, že odmítá „ruský plán federalizace Sýrie“.