Neděle, čtrnáct hodin. Na Staroměstském náměstí v Praze zrovna zakokrhal kohout k závěru pravidelné produkce orloje a turisté se začali rozcházet, když se z Pařížské ulice objevilo čelo průvodu pod červeno-modro-oranžovou vlajkou.

Státní barvy Arménie měly světu, zde v podobě mezinárodního společenství před orlojem, připomenout humanitární katastrofu, na kterou se mu moc nechce dívat.

Průvod asi stovky lidí utvořil vedle Mariánského sloupu velký pietní kruh. Tvar symbolizující kontinuitu národa mnoha tradic, víry, ale i utrpení v nábožensky i geopoliticky třaskavé oblasti. Právě k tomu poslední dny napsaly nejnovější kapitolu.

Náhorní Karabach, pro Armény Arcach. Území, kde se kolem starobylých klášterů ustavoval arménský národ už od přelomu tisíciletí. Území důležité hlavně symbolicky, něco jako Kosovo pro Srby.

Odtržené srbské provincií se historicky podobá i tím, že v určitém bodě dějin se na tomto území začal ohněm a mečem šířit islám. V karabašském případě se tak dělo ze sousedních území převážně muslimských Azerů.

Spory o symbolicky i strategicky významnou náhorní plošinu se tak táhnou celá staletí. Při rozpadu SSSR dali místní většinoví Arméni najevo, že se nesmíří s tím, že kdesi v Moskvě při vytyčování administrativních hranic svazových republik byly jejich domovy přiděleny Ázerbájdžánu.

V první dvouleté válce v devadesátých letech uspěla Arménie a na sporném území byla vyhlášena republika Arcach, kterou však uznalo jen velmi málo států.