To však zvedlo ze židle některé skladatele a zpěváky, kteří se na poslední chvíli pustili do poslanců. Prý je nápad senátorů může připravit až o třetinu jejich zisků. „Za hudební dílo nedostali autoři ani zpěváci v okamžiku jejího vzniku nic zaplaceno. Je tedy našim právem nabízet a prodávat námi vytvořený chráněný obsah, za který a priori nedostáváme zaměstnanecký plat,“ obhajuje současný stav Jiří Vondráček, předseda Svazu autorů a interpretů.

Co to tedy v praxi znamená? Každý, kdo provozuje televizi nebo rádio, musí uzavřít smlouvu s kolektivním správcem autorských děl. Za to, že může vysílat do éteru písničky nebo jiná chráněná díla, platí statisícové a milionové částky. Jenže tím to nekončí. Každá kadeřnice, řezník, zelinář, zubní lékař, advokát nebo neziskový spolek ve svém informačním centru, který jen do podkresu zapne televizi nebo rádio, má podle dnes platného zákona platit Ochrannému svazu autorskému (OSA) i několik tisíc korun. A právě tato zdvojené placení autorských poplatků je dlouhodobě terčem kritiky jak podnikatelů, tak některých politiků.

„Hamižnost OSA nebere konce. Nejenže si před rokem prosadila skokové navýšení autorských poplatků, ale bezohledně vybírá tyto poplatky i tam, kde to postrádá jakýkoliv smysl a význam. Proč by měla každá kadeřnice, řezník, instalatér, architekt, zubař nebo třeba i hasičský či myslivecký spolek, který má ve své provozovně puštěné rádio nebo televizi, platit ročně dalších několik tisícovek, když už OSA jednou zkasíruje ty, kteří rádia a televize provozují?,“ kroutí hlavou senátor Ivo Valenta, který patří mezi nejhlasitějším kritikem OSA a dalších kolektivních správců autorských práv.