Ale podíval se na smrt i optikou středověku, kde délka dožití byla oproti dnešku směšně nízká. „Po třicítce už byl člověk starý a opotřebovaný. Pokud do té doby nezemřel na nějakou nemoc nebo nebyl zabit, v zásadě si moc radosti během toho krátkého života neužil. A o to více se upínal na to, co bude potom. A hlavně mu bylo neustále vkládáno na mysl, že potom to bude navždy. Potom už bude žít věčně. Pak měla zásadní místo ve společnosti otázka spásy, tedy jestli budu věčně spasen a žít v nějaké lepší, mnohem lepší realitě, nebo naopak, že budu zatracen. To je příšerná představa, že věčně, věčně, bez možnosti úniku budu trpět,“ popsal Budil středověký pohled na posmrtný život.
Pak přišel na řadu termín očistec, tedy místo, kde člověk po smrti bude moci odčinit své hříchy. „Přičemž se jim říkalo, že pokud selžete, budete zatraceni. V tomto ohledu byl vynález očistce geniálním řešením,“ řekl Budil.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marian Kučera
