Ale podíval se na smrt i optikou středověku, kde délka dožití byla oproti dnešku směšně nízká. „Po třicítce už byl člověk starý a opotřebovaný. Pokud do té doby nezemřel na nějakou nemoc nebo nebyl zabit, v zásadě si moc radosti během toho krátkého života neužil. A o to více se upínal na to, co bude potom. A hlavně mu bylo neustále vkládáno na mysl, že potom to bude navždy. Potom už bude žít věčně. Pak měla zásadní místo ve společnosti otázka spásy, tedy jestli budu věčně spasen a žít v nějaké lepší, mnohem lepší realitě, nebo naopak, že budu zatracen. To je příšerná představa, že věčně, věčně, bez možnosti úniku budu trpět,“ popsal Budil středověký pohled na posmrtný život.
Jak hodnotíte opatření, která v době nejhoršího covidu přijímala vláda České republiky?Anketa
Pak přišel na řadu termín očistec, tedy místo, kde člověk po smrti bude moci odčinit své hříchy. „Přičemž se jim říkalo, že pokud selžete, budete zatraceni. V tomto ohledu byl vynález očistce geniálním řešením,“ řekl Budil.
Věří Ivo Budil na život po životě? Filozof zmínil film Ingmara Bergmana Sedmá pečeť. Tam hraje rytíř šachy se Smrtí. A v průběhu hry se Smrti ptá, co je potom, co je po životě. A Smrt odpoví, že neví, že je naprosto nevědoucí. „Nevíme, jsme naprosto nevědoucí,“ řekl Budil po vzoru Smrti v Bergmanově filmu.
Podle něho mezi lidmi a různými kulturami zase takové rozdíly nejsou. „My zase tak moc rozdílní nejsme. Jsme potomci Afričanů, kteří nakonec se z té Afriky dostali poměrně pozdě před 60 tisíci lety a od té od té doby jsme se šířili po zeměkouli. Navzdory těm rozdílům, které jsou patrné na první pohled, bych nepřeceňoval rozdíly mezi různými kulturami,“ zkonstatoval Budil.
Češi se na území dnešní České republiky dostali někdy v době bronzové z oblasti Kavkazu. „My jsme Indoevropané. Naše pravlast se nacházela pravděpodobně, ta primární, někde na jižních úbočích Kavkazu; sekundární pravlast na území mezi zhruba Dněprem a Volhou, to znamená Ukrajina a jižní část Ruska. Odtamtud pravděpodobně na počátku doby bronzové probíhala migrace různými směry do Evropy, ale také na Blízký východ a do střední Asie. Do Indie a podobně. Tímhle způsobem se rozšířila vlastně indoevropská skupina, jejíž my jsme součástí,“ vysvětlil Budil.
V počátcích lidstva se homo sapiens sapiens dělil na osm druhů. A přežil pouze jeden, ten náš. V prehistorické Evropě se odehrála v rámci evoluce epická bitva trvající dlouhá staletí, kdy proti sobě stál člověk moderní a člověk neandertálský. Spolu, vedle sebe i proti sobě žili dlouhých pět tisíc let, než byl člověk neandertálský vyhuben. „Pravdou je, že po příchodu anatomicky moderního člověka do Evropy tak neandertálcům zbývalo zhruba 5000 let existence,“ řekl Budil, ale dodal, že docházelo i k častému křížení, takže geny člověka neandertálského stále kolují v tělech současného lidstva.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marian Kučera
