Miroslav Kalousek je jedním z nejdéle sloužících poslanců, do sněmovny byl zvolen v roce 1998. Pouze Marek Benda, Lubomír Zaorálek, a komunisté Miroslav Grebeníček, Vojtěch Filip a Pavel Kováčik sedí ve sněmovně déle.

Chemický inženýr (jeho diplom mu přinesl populární přezdívku „Chemik z Bechyně“) ale v politice působil ještě před vstupem do Poslanecké sněmovny, byl významným členem KDU- ČSL (vstoupil do ní již v roce 1984, kdy ještě působila v normalizační Národní frontě) a v devadesátých letech působil jako náměstek na ministerstvu obrany, které jeho strana ovládala. Některé problematické nákupy z té doby mu jsou vyčítány dodnes.

Jako poslanec na sebe poprvé upozornil v pozici předsedy vyšetřovací komise k událostem v Investiční a poštovní bance. Od roku 1999 byl místopředsedou lidovců, v roce 2003 úspěšně kandidoval na předsedu strany.

Neúčastnil se práce Špidlovy, Grossovy a Paroubkovy vlády, které se s lidoveckou účastí ve volebním období 2002-2006 vystřídaly. Působil jako předseda rozpočtového výboru sněmovny, na tuto funkci musel v roce 2005 rezignovat po aféře s nejasným financováním jeho nemovitostí.

Po volbách 2006 Kalousek v patové situaci přijal nabídku Jiřího Paroubka na koalici tolerované KSČM. Odpor členské základny jej ale přinutil od nápadu odstoupit a rezignovat na funkci předsedy. I když jej ve vedení strany vystřídal Jiří Čunek, přesto dokázal Kalousek ve vládě Mirka Topolánka, která nakonec vznikla, získat vlivný post ministra financí.

V roce 2009 odešel z KDU- ČSL a společně s kolegou z Topolánkovy vlády Karlem Schwarzenbergem založili novou stranu TOP 09. „V mé straně teď sílí názor, že sociální spravedlnost znamená rovnou spotřebu. To je politika, kterou já nemohu dělat,“ vysvětlil svůj odchod od lidovců. Během dvou let na ministerstvu uzavřel několik problematických obchodů, například více než stomilionovou zakázku na odstraňování ekologických zátěží.

TOP 09 dokázala ve volbách 2010 získat 16,7% hlasů a 41 poslanců. Přispěla k tomu i agresivní předvolební kampaň, během které TOP 09 rozesílala lidem „složenky“ s výzvou k zaplacení částky 121 tisíc korun, která tehdy činila podíl každého občana na státním dluhu.