„Evropa je na rozdíl od jiných faustovská. To znamená, že Evropa svoji intelektuální energii, vizi i optimismus umísťuje do budoucnosti. Žije budoucností, kterou teprve naplní. Evropa je pořád o nějakém budoucím projektu. Ale teď už v ten projekt nevěří. Tedy po mnoha staletích, de facto od roku 1000, žijeme v civilizaci, která nevěří, nebo se chová skepticky ke své budoucnosti,“ prohlásil profesor Ivo Budil, antropolog, vysokoškolský pedagog a spisovatel, na křtu své nové knihy „Globální dějiny a postliberální společnost“. V ní shrnuje závěry desítek let své práce a přináší až neuvěřitelné množství údajů a informací. Kniha přibližuje v širších historických, politických, kulturních a ekonomických souvislostech globální dějiny Eurasie od poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu po počátek jednadvacátého století.
Evropské společnosti se od úsvitu středověku až do sklonku raného novověku nacházely na periférii největšího světového hospodářského a intelektuálního potenciálu, který představovala oblast od Číny přes Střední Asii po Indii a Středomoří. Atlantická globalizace, jež se zrodila v osmnáctém století v prostoru mezi severozápadní Evropou a Severní Amerikou, byla podmíněna vznikem silného merkantilistického státu, vědeckého světonázoru a ideologie liberalismu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století atlantická globalizace definitivně zastínila orientální globalizaci a vyústila do západní hegemonie a moderní globální civilizace. Současná stagnace Západu a opětovný vzestup asijských mocností souvisí s krizí euroamerického racionalismu, scientismu a liberalismu, která může být překonána přehodnocením odkazu liberalismu a vytvořením ideologie postliberalismu.
Fotogalerie: - Globální dějiny a postliberální společnost
Liberální aktivisté s inkviziční zarputilostí pronásledují odpůrce
Profesor Ivo Budil upozornil, že od druhé poloviny 20. století se liberalismus, živený neustálou potřebou emancipovat, obrátil proti lidské přirozenosti, jazyku, rozumu a smysluplnému společenství, které chápe jako přetrvávající represivní struktury. „Poslední fází liberalismu je propadnutí se do nihilismu a nicoty a zrušení lidství jako takového. Iracionální proudy a hnutí jsou dílčím výrazem pozdní patologické liberální fáze ničící zdravý rozum ve jménu absolutní svobody. Nevíme, proč k tomu vývoji došlo a zda byl nutný, nicméně pokud tuto krizi nepřekonáme, západní civilizace, jak ji známe, zmizí. Velkým problémem je moralizující hysterie, s níž se projevují mnozí pozdně liberální aktivisté prosazující svoji agendu a s inkviziční zarputilostí pronásledující a stigmatizující své skutečné či domnělé odpůrce,“ konstatoval pro ParlamentníListy.cz.
Máte důvěru ve Víta Rakušana? (Ptáme se od 16.6.2022)Anketa
Společnost současného Západu prodělává civilizační úpadek
Účastníkům křtu své knihy „Globální dějiny a postliberální společnost“ prozradil, že odlišuje dva atributy každé civilizace nebo společnosti: její kognitivní sílu a její morální potenciál. „Zastávám názor švýcarského historika Jacoba Burckhardta, že morální potenciál každé společnosti je v zásadě stejný. Nemůžeme v dějinách hovořit o morálním úpadku, vzestupu, neměli bychom moralizovat, protože to, co se liší, je distribuce morálky a to, jakým způsobem ji společnost uplatňuje. Jsou společnosti, které na první pohled vypadají velice ctnostně, viktoriánsky, ale uvnitř jsou zkažené. Jsou společnosti, které naopak vypadají prohnile, ale jsou v ní velmi morálně rigidní osobnosti. Čili morální potenciál je stejný, ale to, co se liší, je kognitivní síla. A kdykoli v nějaké civilizaci klesla kognitivní síla, přestávala být adaptabilní, flexibilní či výkonná a prodělávala civilizační úpadek, regresi. Bohužel, obávám se, že to se děje současnému Západu,“ upozornil antropolog.
Při následné besedě o knize připomněl italského historika 18. století Giambattistu Vika, jehož považuje za jediného historika, kterému vyšla historická prognóza. „Když Giambattista Vico v Neapoli začátkem 18. století přemýšlel o budoucnosti světa a Evropy, tak řekl, že stav, kdy lidé postaví autoritu na jazyku a jazykové dohodě, je neudržitelný. Jazyk není dostatečným zdrojem autority. Pozná se to tak, že lidé najednou začnou mluvit ironicky. Ironie, to už je zpochybňování té schopnosti jazyka a v takovém okamžiku je jasné, že společnost začíná stagnovat a upadat. Až to dojde do situace, kdy vládne demagogie, negativní emoce, lidé se nenávidí, společnost je na pokraji občanské války, rozbrojů a podobně. A Vico došel k závěru, že v takové situaci existují v zásadě jen tři možnosti,“ připomněl profesor Budil.
Fotogalerie: - Memorandum o SPOLUpráci
Z demagogie a negativních emocí je jednou z cest velký vůdce
První z nich je ta, že se objeví – z pozice 18. století – velký vůdce. „Tak jako se v pozdně ironickém věku římské republiky objevil Octavianus, který jako císař Augustus postavil Římskou říši, která se udržela 500 let. Druhá možnost, není-li velký vůdce, přijdou barbaři jako v 5. století našeho letopočtu. To znamená populace, která prostoupí společnost a převede ji do jiné rétorické strategie. A pokud není ani velký vůdce, pokud nejsou ani barbaři, tak Vico říká, že se kruh uzavře. A nastane jediná autorita, která má po diskreditaci rozumu a jazyka nějaký vliv a nějakou moc, a to jsou smysly. Čili musí nastoupit nějaký nový teokratický gang, ať už na jakékoli úrovni, který celou tu civilizaci znovu obnoví, aby probíhal daný historický cyklus. Musí to celé doběhnout až do konce s tím, že ta společnost nalezne jedinou možnou autoritu, která se nabízí, a to je autorita smyslů,“ odkázal profesor Ivo Budil na svého oblíbeného historika.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
