Lidé si ověřují jejich osobnosti a chování. Vidí, jak se chovají pod tlakem a jak pohotově reagují. Hlavně však hodnotí to, jak vypadají. Více než politické postoje je přesvědčí postoj před kamerou. Vypadá kandidát důstojně a státnicky? Je rozhodný, klidný, autoritativní a důvěryhodný?

List připomíná historku z roku 1960. Tehdy v USA proběhla první televizní debata prezidentských kandidátů v historii. John Kennedy se před ní trochu opaloval na Floridě a přišel svěží, sršící zdravím a energií. Richard Nixon se zotavoval z virózy a vypadal tak špatně, že mu po přenosu telefonovala i jeho matka, která měla starost, jestli je v pořádku. Taky se nestačil večer přeholit. Tohle možná rozhodlo. Neuvěřitelná pointa je v tom, že mezi lidmi, kteří debatu poslouchali u rádií, vyhrál jednoznačně Nixon. Mluvil chytřeji a mnohem lépe.

Tohle bude nahrávat Trumpovi

Jenže už tehdy se ukázalo, že v televizi sledují diváci obraz, ne slova. A tak debatu i Bílý dům vyhrál nakonec JFK.

V roce 2000 Al Gore v první debatě při každé Bushově odpovědi hlasitě vzdychal, jak nemohl vydržet ty strojové řeči. Amerika se z toho cítila trapně: prezident by se přece neměl chovat jako dotčené dítě.

Jeho chyba: kandidáti dobře vědí, že oficiálně je účelem debat, aby v nich vysvětlili, co by dělali jako prezidenti, rozhodne však hlavně to, jestli vypadají a mluví jako prezidenti. O úspěchu nerozhodují vize, ale umění hrát, pohybovat se a také trochu showmanství. Tohle bude podle Mladé fronty Dnes nahrávat Trumpovi.

Debata o debatě může změnit vítěze

Pro diváky má televizní debata devadesát minut. Ve skutečnosti jsou to tak tři dny. Tak dlouho asi trvá debata o debatě.

Američtí novináři, kteří pokrývají volby, jsou informacemi o skutečných či domnělých přešlapech z obou táborů zaplaveni. K tomu se přidávají sociální sítě. Někdy se tak podaří během pár hodin nebo dnů opravdu udělat vítěze z toho, kdo podle většinového názoru skončil na lopatkách.

Například v roce 2000 po první debatě George Bushe s Alem Gorem.

Gore byl téměř jednoznačně prohlášen za vítěze, ale televize, nejvíce probushovská stanice Fox News, se začala zaměřovat na Gorovo vzdychání. Stala se z něj zpráva. A tak se debata, kterou Gore v reálném čase vyhrál, stala za několik dnů debatou, kterou prohrál.

Hlášky zabírají

Vítězem nemusí být zrovna ten, kdo položí svého soupeře na lopatky silou argumentů a utluče ho fakty. Televizní debaty jsou jako krasobruslení – záleží na celkovém „uměleckém“ dojmu. V televizi více než myšlenky zabírají hlášky a gesta.

Roku 2004 při první debatě s Kerrym měl Bush často výraz nervózního školáka. A to bylo jediné, na co se pak v hodnocení debata scukla: vyplašená mimika, ne myšlenky. Žádný Irák, žádné vize, jen zděšená tvář.

V pokračování se to obrátilo. John Kerry tehdy hovořil o tom, že Bush má jakousi malou dřevařskou firmu a nikdo tenkrát vlastně nepochopil, co tím chtěl říct. Kožený Bush reagoval nečekaně vtipně: „Cože? Já že mám dřevařskou firmu? To je pro mě novinka. Chcete koupit nějaké dřevo?“ Všichni se smáli, televize to vysílaly a Bush se chytil.