„V tomto týdnu si připomínáme 30 let od sametové revoluce. Co jste dělal toho 17. listopadu nebo v ty dny, které opravdu změnily historii Československa, České republiky i Slovenské republiky?“ zeptala se moderátorka Dvojky Českého rozhlasu hosta Blízkého setkání, jímž byl Tomáš Etzler.

„Já jsem 17. listopadu byl četařem absolventem v kasárnách v Táboře na vojně. Pamatuju si to. My jsme totiž museli sledovat každý den zprávy v takové politické místnosti, kde jsme měli i politická školení. Sedmnáctého listopadu se v těch zprávách něco objevilo, že se v Praze něco děje, a den nato 18. listopadu zmizela televize. Tak já jsem věděl, že se opravdu něco děje,“ popisoval Etzler své zážitky z vojny. Zažil to tedy na vojně, protože v červnu 1989 v Československé televizi podepsal Několik vět, tedy protirežimní text. „O dva měsíce později četli mé jméno na Hlasu Ameriky a byl jsem odejit a skončil jsem na vojně,“ řekl.

Tomáš Etzler emigroval, ale až po revoluci. „Co vás k tomu vedlo?“ zeptala se moderátorka.

Odpověděl, že chtěl dělat v televizi, a ten listopad 1989 v něm vzbudil velké naděje. „Mě počátkem roku 1990 vyhodili z té vojny a vrátil jsem se do Československé televize. Já jsem si myslel, že se to všechno změní, že ti lidé, co mě tam otravovali, co mi tam házeli klacky pod nohy, že jsem propagátor imperialismu, že všichni odejdou, že to byli všechno tvrdí komunisté, ale oni tam všichni zůstali. Vůbec nic se nezměnilo, až na pár největších. Ze čtyř set, pěti set zaměstnanců odešlo pět, šest lidí, a já jsem si v roce 1990 uvědomil, že s nimi nechci jednat. Všichni se schovali, čekali, co se s nimi stane. Zjistili, že se s nimi nic nestane, a vracely se ty staré manýry. Já mám mnohé obavy, že se to stalo v mnoha odvětvích v České republice. V roce 1991 jsem se rozhodl, že s nimi nechci pracovat, a odešel jsem do Spojených států,“ popisoval svůj úmysl emigrovat.

Poté vyprávěl, že odešel na turistická víza a začínal tam od nuly. „Já jsem tam přijel se svojí bývalou a zároveň i současnou přítelkyní, a my jsme měli každý jeden batoh a sto dolarů v kapse. To bylo jediné, a znali jsme akorát dva lidi v USA,“ sdělil své strasti emigranta. Pověděl, že vzal jakoukoliv práci, prý je úžasné, co se člověk naučí, když potřebuje přežít. Ze začátku ho to údajně velmi bavilo, ale jak léta plynula, tak ho to bavilo již méně. „Já jsem se chtěl vrátit do televize, ale oni o to vůbec neměli zájem. Chodil jsem do různých televizních studií nebo do různých produkčních společností, tak se mě ptali vždycky: ‚Československo, Československo. To je součást Ruska, není?‘ a já jim říkal, že není, že to je malá země ve středu Evropy, oni vůbec netušili. Takže ty začátky, těch prvních šest, sedm let bylo opravdu těžkých.“