„Je v pořádku být hrdý na to, že jste Němci,“ vzkázal Elon Musk ve videu natočeném pro konferenci Alternativy pro Německo.

Pak vyzval k návratu ke zdravému rozumu i do německé politiky a opakoval, že je především třeba za každou cenu udržet svobodu projevu, protože právě ta je základem demokracie.

Kromě potlesku sálu a poděkování volební lídryně AfD Alice Weidelové si ale vysloužil také odsouzení od kancléře Olafa Scholze. Ten vzkázal, že sice podporuje svobodu slova, ale nikoli pro šíření krajně pravicových názorů, jaké předvedl Musk.

Elon Musk‘s full speech at AfD-Rallye in Halle with Alice Weidel (Elon Musk‘s komplette Rede vom AfD Parteitag in Halle mit Alice Weidel) pic.twitter.com/8SEBioNYaB

— Chixbro (@Chixbro1) January 25, 2025

Mnohé by možná překvapilo, proč jsou slova o hrdosti na vlastní národ považována za krajně pravicový projev. Vysvětlení je třeba hledat v německé historii.

Veškerá veřejná debata je zde už osmdesát let protkána tématem „německé viny“ za hrůzy druhé světové války, které měly být způsobeny právě zneužitím hodnot národní hrdosti.

Německá vina

Rok po druhé světové válce vydal německý filozof a lékař Karl Jaspers knihu Otázka viny. V ní se zamýšlel nad vinou v teoretické rovině, ale zcela zjevně se jednalo především o účtování s německým postojem k nacistické ideologii.

Jaspers vymezil celkem čtyři kategorie viny, od kriminální přes politickou, morální a metafyzickou. Rozhodováním soudů o vině kriminální podle něj rozhodně není vina vypořádána. Určitou vinu podle něj nese v podstatě každý Němec, který zůstal naživu.

Vypořádání této viny se v následujících desetiletích stalo jedním z hlavních politických témat. Někdy intenzivněji, třeba když se v šedesátých letech stal spolkovým kancléřem Kurt Kiesinger, který předtím jako mladý úředník ministerstva zahraničí byl členem nacistické strany. Jeho působení se navíc spojilo se studentskými protesty šedesátých let, které v Německu měly i podobu útoků dětí na rodiče kvůli jejich chování za nacismu. Díky následnému „pochodu institucemi“, ve kterém generace studentských vůdců ovládla státní správu, univerzity i média, začal tento postoj dominovat veřejné debatě.

Koncept „německé viny“ měl už od Jasperse i vědecký fundament, který umožňoval intenzivní šíření ve školách. Kromě toho šlo samozřejmě o klíčové téma německé literatury i dalšího umění. Za osmdesát let tak v pocitu viny za nacismus a nezbytnosti jejího odčinění vyrostlo několik generací Němců.

„V Německu probíhalo morální vyrovnání se s nacismem poměrně dlouho a jeho projevy zahrnovaly například spis Otázka viny Karla Jasperse nebo literární díla Heinricha Bölla, Güntera Grasse či Sigfrieda Lenze na straně jedné a budování demokratického a sebevědomého státu na straně druhé. Mezníky rehabilitace poválečného Německa zahrnovaly sblížení s Francií Charlese de Gaulla, na němž se podílel Konrad Adenauer, nebo politika détente Willyho Brandta a Helmuta Schmidta,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz sociolog profesor Ivo Budil.

Nelze zpochybnit, že díky tomu byly nacistické zločiny zdokumentovány s německou pečlivostí, a dodnes je tak možné bádat o všech vazbách, které Hitlerův režim měl. Třeba minulý rok k tomuto tématu vyšla oceňovaná publikace Miliardáři ve službách nacistů.

Na druhou stranu pocit viny plodí občas i bizarní aktivity, třeba nakonec neúspěšnou iniciativu k přejmenování vinné odrůdy Zweigeltrebe, neboť vinař Friedrich Zweigelt byl členem NSDAP.

V politické rovině způsobuje snaha po odčinění viny maximální podezíravost k jakékoliv myšlence zavánějící nacismem. Zejména pokud jde o vztah k jiným národnostem, neboť právě rasismus byl jedním z klíčových bodů nacistické ideologie.

Z otevřenosti všem národům a kulturám si poválečná Spolková republika Německo udělala svou značku. Už se příliš nezmiňoval druhý aspekt, že levná pracovní síla „hostujících pracovníků“ v průmyslových továrnách byla palivem poválečného hospodářského zázraku. Nejprve takto přispívaly miliony vysídlenců z Československa a Polska, později gastarbeiteři z Itálie, Balkánu a nakonec z Turecka. V jejich případě ale „hostování“ přerostlo v rozhodnutí v Německu masově zůstat a využívat i zdejší sociální systém.

Otázka, zda je možné tyto skupiny přijmout a jaké to může mít důsledky, byla dlouhá desetiletí považována za nepatřičnou.

V devadesátých letech byli všichni upřímně zděšeni, když se v nově připojených spolkových zemích bývalé NDR rozmáhalo hnutí skinheads s několika žhářskými útoky na ubytovny imigrantů. Saským Drážďanům, kde měli největší základnu, se v Německu dodnes posměšně přezdívá „údolí dutých hlav“, jak ve své knize připomínal i zpravodaj ČT Martin Jonáš. S tímto vědomím je pochopitelnější kontroverzní titulní stránka časopisu Spiegel z roku 2018.

Problematisches Cover vom #Spiegel , wie ich finde... Würde eine Zeitschrift das Wort "Flüchtlinge" halb blutgetränkt aufs Cover setzen, wäre der Aufschrei zu Recht groß. Dies ist aber nichts anderes. pic.twitter.com/sXkuTiwYbm

— Die Mediatheke (@die_mediatheke) September 2, 2018

V novém tisíciletí se v Německu stal velmi populárním koncept liberální demokracie, komplexně formulovaný v USA politologem Fareedem Zakariou jako ideologie liberálních hodnot, které mají mít v případě potřeby přednost i před demokraticky projevenou vůlí společnosti. Ochrana menšin v ní byla na čelním místě.

„Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, v době kancléřství Gerharda Schrödera, mohlo Německo zaujmout důležité místo při emancipaci Evropy jako skutečně svrchovaného a silného globálního aktéra. K tomu ale nedošlo. Německo naopak pokleslo do postavení loajálního amerického satelitu, který je v zájmu svého zámořského patrona ochoten rezignovat na své národní zájmy a prostřednictvím iracionální ideologie zničit své vyspělé hospodářství. Zmatené či hysterické zaštiťování se liberální demokracií, lidskými právy a dalšími liberálními slogany tak má především zakrýt toto německé vazalství, selhání a bezmoc. Jak napsal francouzský demograf Emmnuel Todd, Němci pozbyli schopnosti jednat jako jednotné racionální národní společenství,“ poznamenává k tomu profesor Budil.

Nemyslí si ale, že by zdrojem této podřízenosti byl jen pocit viny za nacismus.

Tento pocit ale zcela jistě značně limitoval seriózní debatu o imigraci. Pak v roce 2010 vzbudila šok kniha Německo páchá sebevraždu. Jde v podstatě o odborný ekonomický text sepsaný dlouholetým ministerským úředníkem a v té době členem bankovní rady Spolkové banky Thilo Sarrazinem. Přesto samotné téma knihy, výnosy a náklady politiky otevřenosti, vedlo k demonstracím a tlaku, na jehož základě byl z bankovní rady odvolán.

Reportáž o Sarrazinově knize, německá veřejnoprávní Deutsche Welle, 2010

Jeho další kniha Nepřátelské převzetí vedla k tomu, že byl po 47 letech vyloučen z německé sociální demokracie.

Hrůza minulosti a odpovědnost za budoucnost

Postoj k holokaustu a nacistické minulosti je nezbytnou součástí argumentační výbavy každého německého politika, třeba Angela Merkelová říkala, že „budoucnost Německa závisí na kontinuálním odmítání holokaustu jakožto vrcholné zrady univerzálních hodnot civilizace“.

Strach německých politiků z jakékoliv nacistické reminiscence je i po osmdesáti letech tak velký, že politici při svých projevech téměř negestikulují, aby nebyli přistiženi při něčem podobném, jako bylo Muskovo „posílání srdce“.

Tradiční příležitostí k demonstraci postoje jsou výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi 27. ledna 1945. „Hrůza minulosti je zde blíž a odpovědnost za současnost a budoucnost je tu větší než kdekoli jinde,“ řekl právě před deseti lety tehdejší prezident Joachim Gauck. A dovodil z toho, že Německo má s ohledem na svou minulost také povinnost přijímat uprchlíky. Ti nesmějí být odsouváni na okraj společnosti, a už vůbec není akceptovatelné, aby proti nim Němci vystupovali násilně.

„Musíme chránit lidskost. Chránit práva každého jednotlivce,“ nabádal tehdy prezident Gauck. Jeho slova formovala atmosféru, ve které pak v létě 2015 probíhala migrační krize, při níž do Německa dorazil více než milion lidí a kancléřka Merkelová spolu s médii formulovala postoj, dnes známý jako „vítací kultura“.

O dva roky později, krátce po první inauguraci Donalda Trumpa, ocenil tento postoj časopis Respekt, podle kterého by se od německého pokání mohli i Američané učit. Článek obsahoval i pochvalu pro neznámého násilníka, který v Drážďanech zmlátil amerického turistu v opilosti hajlujícího.

Ve stejném roce se ale v Německu poprvé začalo vážně diskutovat, zda je politika „vítací kultury“ udržitelná. A v říjnu ve volbách do Spolkového sněmu poprvé uspěla Alternativa pro Německo. Strana, která původně upoutala svou kritikou evropské integrace z ekonomických důvodů, se po odchodu několika zakládajících členů z řad ekonomů posunula právě ke kritice migrační politiky a konceptu liberální demokracie celkově.