I po čtyřech stoletích poutá bělohorská bitva naši fantazii. To, že se z ní stalo rozhodující a v podstatě definitivní střetnutí, které rozhodlo o dalším osudu zemí Koruny české na celá staletí, nebylo podle Kaliny nutností.

Čeští stavové byli po vzoru středověkých rytířů ochotni riskovat pro své přesvědčení životy, ale nebyli ochotni změnit nefunkční systém vládnutí či spíše nevládnutí, který vedl k jejich pádu. „Habsburkové tento systém změnili a jimi vytvořené vládní struktury se ukázaly být efektivnějšími,“ dodává historik.

„Truchlení nad výsledkem bělohorské bitvy může být na jednu stranu pochopitelné, na druhou se ale snadno může překlopit do moralizování a sebevražedného sebepřesvědčování, že vždy jde hlavně o ideje, do neochoty přiznat si, jak funguje reálná politika,“ píše s tím, že odtud je pak už jen krůček k opakování stejných chyb, jakých se dopouštěli naši předkové.

Čtyři sta let po bitvě na Bílé hoře můžeme pouze konstatovat, že neexistuje žádný „smysl českých dějin“. „Nejsme k ničemu vyvoleni ani povoláni. Jsme nevelké etnikum žijící v geostrategicky významné oblasti. Moderní český politický národ má sklon vidět své (domnělé nebo skutečné) úspěchy jako výsledek svého úsilí (rok 1918, 1989), naopak katastrofy jako výsledek nepříznivé mezinárodní konstelace (rok 1938, 1968). To je ale chyba,“ připomíná, že v zásadě tyto události byly výsledkem mezinárodní situace, která má primát nad situací vnitřní.

„Konkrétní reakce jsou ale vždy naším dílem. Je v našem zájmu, abychom je začali hodnotit bez růžových brýlí. Ústavní krize, vyvolaná nejednoznačným výkladem základního zákona státu, rozpočtové selhání a následná neschopnost splácet státní dluh – to vše pro nás může mít v podmínkách globální konflagrace (vzplanutí, vypuknutí, pozn. red.) fatální důsledky. Ztráta samostatnosti nebo její výrazné okleštění a podřízení cizím zájmům není něčím, co se odehrálo kdysi dávno. Hrozí nám právě teď,“ upozorňuje Kalina závěrem.