Konec února bývá spojen s ozvěnami komunistického puče v roce 1948. Zasáhl například i do života Lidmily Hanzlové z Ostrova na Karlovarsku. Zažila mimo jiné perzekuci při přijímání na školu, na což zareagovala velice odvážně… třicet let po revoluci se dá shrnout, že o založení kostelní knihovny a vystudování tří vysokých škol se zrovna zmíněné ženě mohlo před pádem režimu jen zdát.

Dalších deset obdobných příběhů „našich sousedů“ z Karlovarského kraje se právě v uplynulém týdnu objevilo v archivu obecně prospěšné společnosti Post Bellum, a to včetně digitalizovaných dobových fotografií a listin, například výučních listů.

(Komunistický převrat, který před dvaasedmdesáti lety probíhal ve dnech 17. až 25. února, mapuje Paměť národa v samostatném speciálu, kde o převzetí moci komunistickou stranou v Československu hovoří řada přímých účastníků. Někteří emigrovali a pomáhali pak i další vlně českých emigrantů v roce 1968.)

„Některé předpoklady“ se komunistům nehodí

Osmdesátiletá dáma patří mezi skupinu pražských „naplavenin“, které se do karlovarského pohraničí dostaly v rámci osídlování vylidněného pohraničí po odsunu Němců. (Po roce 1945 šel každý čtvrtý člověk do pohraničí, pozn. red.) V hlavním městě prožila jako dítě jen bombardování na konci války, květnové povstání a osvobození v roce 1945. „Zažívali jsme časté nálety, sirény houkaly ve dne v noci, a to jsme museli vždycky do sklepa,“ vzpomínala.

Stěhování do Sudet mělo rodině přinést veselejší budoucnost. Otec získal dva roky po válce místo zástupce ředitele Státních lázní a zřídel Karlovy Vary. Klid netrval moc dlouho. „Po nástupu komunistů v roce 1948 byl její otec místa zbaven, a přišly další problémy,“ objasnil mladý Dominik Basczynsky, který patří mezi žáky ostrovské základní školy, kteří se zabývali zpracováním životopisu přistěhovalkyně.

Otec trpěl řadovým povoláním úředníka v účtárně, a starosti začala mít v nesvobodné zemi i jeho inteligentní dcera. Chtěla se stát učitelkou, ale dvakrát po sobě nebyla přijata na vysokou školu. „Podle rozhodnutí přijímací komise nejste přijata z těchto důvodů: některé předpoklady nedovolují přijetí,“ stálo v odpovědi. 

Vlevo je plakát Adolfa Zábranského, oslavující tzv. Vítězný únor, vpravo školáci v aule Prvního českého gymnázia v Karlových Varech představují stručně životopis Lidmily Hanzlové, se kterou se seznámili ve vzdělávacím projektu Příběhy našich sousedů. Foto: Lucie Bartoš

Dopis přímo hlavě státu. Jak to dopadne?

„Napsala proto dopis prezidentu Zápotockému a ten její stížnosti vyhověl,“ prozrazuje žák Martin Uhlíř čin, k němuž se pamětnice odhodlala. Zápotocký, který sám poznal politické útrapy (pobýval i v koncentračním táboře Sachsenhausen), jejímu apelu překvapivě vyhověl.

Kdo kvůli tomu zasedal, a proč to bylo relativně tak snadné, vysvětlila v audionahrávce z roku 2020. Poslechnout si ji můžete zde. Pět žáků základní školy z Ostrova v Karlovarském kraji pod vedením učitele Radka Píchy v ní zaznamenalo i to, jak politické události přivedly otce Lidmily k infarktům, na co má ze 40. let ona sama nejsilnější zážitky od sklepního okénka, a jak se jí komunistická strana „odvděčila“ za její touhu stát se kantorkou.

Hanzlová měla velké štěstí – přes odpor rudé strany byla dodatečně přijata na univerzitu v srpnu 1957 těsně předtím, než obměkčený prezident v listopadu téhož roku zemřel.

Když jako slečna dostudovala, získala první pedagogické zaměstnání na místě s opravdu příznačným názvem – na Základní škole A. Zápotockého v Karlových Varech.

Bohužel po dvou letech poznala, že na ni komunisté s její někdejší odvahou nezapomněli, a to, že na ně žalovala hlavě státu, jí „vrátili“. Musela od katedry odejít, našla si od roku 1963 místo v karlovarské Galerii umění, po dvou letech se vrátila do hlavního města. Tam v letech 1965–1970 jako odborná pracovnice vlastivědného oddělení Pražské informační služby školila budoucí průvodce po památkách Prahy.

Lidmila Hanzlová v únoru 2020, tedy rovných 72 let od komunistického puče 1948, který poznamenal její rodinu i ji samotnou. Foto: Lucie Bartoš

Zastřelili mladou ženu! A dozvuky v současnosti…

V metropoli ji zastihl také rok 1968 a srpnová invaze. „Nedaleko kanceláře, kde pracovala, zastřelili okupanti mladou dívku,“ připomněla mladá badatelka Nikol Michalová. Více indicií paní Hanzlová nesdělila, podle dostupných pramenů o pražských obětech šlo nejspíše o 26letou maminku Marii Charouskovou, která má dnes na Klárově pamětní desku:

Vdaná pracovnice Výzkumného ústavu zemědělského měla jedno dítě. Při přecházení prostranství ji postřelili sovětští vojáci. Na následky průstřelu střev, tepny a žíly v pravé noze zemřela po několika hodinách v nemocnici.

Dodnes není zcela jasné, proč se stala terčem střelby a kdo je pachatelem její vraždy.

Srpnové tragédie jsou i dnes aktuálně přetřásaným tématem: Sněmovna například loni odsoudila ruskou snahu uznat za válečné veterány okupanty z roku 1968.

 „Zásadně odmítáme navrhované zdůvodnění novely, které konstatuje oprávněnost vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa dne 21. srpna 1968 v souvislosti s plněním úkolů při potlačení takzvaného pokusu o státní převrat v Československu,“ stojí v parlamentním usnesení z loňského června. Rusko a Česká republika mají mezi sebou od roku 1993 smlouvu o přátelských vztazích a spolupráci. Okupace Československa vojsky pěti zemí někdejší Varšavské smlouvy byla porušením mezinárodního práva, což již Rusko dříve uznalo.

Podíl na dezinterpretaci této části dějin má také nedávný výrok komunisty Grospiče, který lidské oběti ze srpnové invaze, jaké viděla na vlastní oči třeba Lidmila Hanzlová, označil za oběti „dopravních nehod“.

Návrat do Sudet a prázdná kádrová složka

Přesně před 50 lety opět opustila velkoměsto. Nejprve deset let působila v Galerii výtvarných umění v Roudnici nad Labem. Roku 1978 se vdala za technika Zdeňka, s nímž prožila spokojené manželství, které trvalo do roku 1986, kdy její choť zemřel.

Šest let před jeho skonem se vrátila opět do Karlových Varů, kde konečně opět učila – na střední pedagogické škole vyučovala výtvarnou výchovu a umění a zastavilo ji v tom až onemocnění srdce. V roce 1992 musela odejít do invalidního důchodu a dodnes žije v Ostrově na Karlovarsku.

Ne že by na ni rudí partajníci zapomněli. Problémy s režimem prý měla i po svém opětovném návratu do příhraničí, ale nikdy se nedozvěděla pravý důvod svého pronásledování. Nepomohl v tom ani sametový převrat.

„Ale když měli vrátit ty kádrové materiály, ty nám pak měli rozdat po listopadu 1989, tak jsem dostala prázdnou složku. Byl tam jenom jeden jediný papír a na něm byla jen nějaká data bezvýznamná. Ani jeden kádrový posudek, prostě vůbec nic. To znamená, že všechno z toho vybrali, asi to skartovali,“ vyprávěla mladé generaci, že ani rok 1989 jí nepřinesl pravdu o tom, proč na její rodině i na ní samotné měli komunisté potřebu si tolik ‚smlsnout‘.

Lidmila Hanzlová předloni na akci „Jak se orientovat v Bibli“. Šlo o praktické cvičení, během kterého zájemce zasvětila do systému značení biblických knih a jejich částí, s hledáním daného textu. Foto: Městská knihovna Ostrov

Farní knihovna a studium teologie? To by se komunisté osypali…

V Ostrově je Lidmila Hanzlová dodnes aktivní. Právě zde totiž v roce 1991 založila farní knihovnu na Malém náměstí 25, která je přístupná široké veřejnosti ve čtvrtek a v neděli. Nabízí teologickou literaturu, naučnou, beletrii i knihy pro děti, z periodik pak Christ in der Gegemwarth, Duha, Salesiánský magazín, Jesuité a jiné.

Fara a sloup Nejsvětější Trojice, na druhém obrázku fara v popředí kostela sv. Michaela a Panny Marie Věrné. Ostrovská fara patří mezi nejstarší zachované domy ve městě. Budova na tomto místě stála už před rokem 1550. Dnešní podoba pochází z přestavby z druhé poloviny 18. století.

Ještě v devadesátých letech vedla pro zájemce hodiny náboženství na různých základních školách v Ostrově. Zvládla tehdy vystudovat v letech 1990–1994 i třetí vysokou školu – Teologickou fakultu Univerzity Karlovy (po pedagogické fakultě studovala dálkově Univerzitu třetího věku). Něco takového by pro ni před rokem 1989, navíc se zaměřením na – komunisty nenáviděnou – církev, nebylo možné.

Lidmila Hanzlová jako absolventka Univerzity 3. věku. Foto: archiv Post Bellum

Přestože v současnosti žije v podstatě poklidný život bez politických nátlaků, na dobu minulou nezapomíná. Dokládá to například fotografie z roku 2017 ze Svaté Hory – účastnila se poutě politických vězňů.

Svatá Hora je významný barokní areál a nejvýznamnější české poutní místo na vrchu u Příbrami. Od roku 1861 jej spravoval řád redemptoristů, který v roce 1950 byl odtud během dvou hodin vyhnán a jeho členové internováni v centralizačním táboře Králíky. Letos v dubnu (z 13. na 14.) to bude rovných 70 let od této události. Přesto místo zůstávalo poutním místem i za komunismu. Redemptoristé se péče o Svatou Horu ujali opět od 24. Března 1990. Foto: archiv Post Bellum

Lidmila Hanzlová (rozená Nosková) se narodila 13. září 1939 v Praze, loni tedy oslavila kulaté 80. narozeniny. Je nejmladší ze tří sester. Manželství s technikem Zdeňkem zůstalo bezdětné.

Další pamětníky, s nimiž mluvili žáci základních škol a nižších gymnázií v Karlovarském kraji, představíme v příštích dnech pod tímto štítkem.