„Už tady není takový nával jako poté, co Rusové vlítli na Kyjev. A dost často se tudy Ukrajinci vracejí domů,“ říká průvodčí. Reportér ParlamentníchListů.cz s ním hovoří před nádražím v Čierné nad Tisou. I když to tak nevypadá, jde stále o jedno z největších železničních překladišť v Evropě. Pár kilometrů po kolejích na východ, a člověk se ocitne ve válkou zmítané Ukrajině.

Na železnici, dějí se věci

V jedné z předešlých železničních stanic v lepším stavu – protože některé vypadají, jako kdyby bylo Slovensko také ve válečném stavu a jako by ony dostaly přímý zásah – jsem si v oknech přečetl: „Z důvodu vojenského konfliktu je zastavena vlaková doprava na Užhorod.“ A také: „Občané Ukrajiny s platnými dokumenty jezdí státními vlaky na Slovensku bezplatně.“

Všude jsou vylepeny nabídky práce na železnici. A pak jsem před cílovou stanicí zahlédl čtyři tanky pod světlou plachtou. Jestli nové míří na východ, či naopak porouchané do některého ze slovenských opravárenských podniků, zůstává otázkou.

„Z ukrajinského Čopu sem denně jezdí dva vlaky. Ráno a po obědě,“ dodává výpravčí.

Nádraží v Čierné nad Tisou má už lepší časy za sebou, což ostatně lze říct o celém městečku. Ve vstupní hale stále visí jako relikt doby minulé obraz, na němž sovětští tankisté v roce 1945 vjíždějí do Prahy.

Další svědkové minulosti, tedy Kulturní dům železničářů, kde v roce 1968 vyjednával Alexander Dubček s Leonidem Brežněvem o budoucnosti Československa a pak přijeli taky Sověti na tancích, nebo hotel Úsvit, který se stal inspirací pro dokumentární film, jsou zcela vybydlené. Baráky na odstřel.

V současnosti je jedním z témat na Slovensku návštěva bohaté německé rodiny Geissenových z reality show o těžkém životě milionářů. Kdyby přespali ve zmíněném Úsvitu, tak dokážu uznat, že měli těžkou noc.

„Podle mě je ta solidarita pro některé Ukrajince dobrý kšeft. Přijedou sem zadarmo, vyžerou nás, zadarmo bydlí, a když se jim zasteskne, tak se zase podívají domů,“ říká snědý muž, který se představil jako Vlado. Na železnici prý maká jako většina obyvatel Čierné nad Tisou přes třicet let. Sedíme v restauraci naproti omšelému nákupnímu centru na kafi.

„Nemám strach z války. Sloužil jsem ve Vyškově na Moravě, přísahu složil ČSSR, a té mě nikdo nezbaví. Však ani nevím, proč a za koho bych dnes bojovat. Za komunistů byla Čierna chloubou, teď dělá spíš ostudu,“ vysvětluje Dušan, který se cítí jako světoobčan, ale dřív byl hrdým Čechoslovákem. V jedné z okolních vesnic má restauraci a dnes sem přijel za kamarádem. Spolu však mluví maďarsky.

„Občas se u mě v hospodě chlapi pohádají. Podle mě z nich osmdesát procent podporuje Putina. Vždyť je dnes Rusko mezi samými nepřáteli a USA jim velí. Jejich vakcínu Sputnik odmítli, při sportovních akcích nehrají ruskou hymnu, a tak dále. Je úplně jasný, že jde o zdroje. Každýmu, kdo dobýval Rusko, o ně šlo,“ pokračuje Dušan.

A dodává: „Jen čekám, kdy Rusové jebnou do nás. Vždyť se tady překládají rakety pro Ukrajince a míří tudy pro ně všechny zbraně. Jsme jasný cíl.“

Na radnici jsou v klidu

Není divu, že městečko má ve svém černém znaku kolo lokomotivy. Starostka sice na úřadu není, ale hned se mi věnuje její zástupce. „Město vzniklo účelově, aby poskytlo zázemí železničářům. Doba šla ale dopředu a automatizace zapříčiňuje, že potřeba lidské síly klesá. To má vliv na zaměstnanost a s tím spojený určitý úpadek místa,“ podotýká Peter Brázda, přednosta úřadu města, ve kterém žije tři a půl tisíce obyvatel. 

Význam překladiště rostl do roku 1989, kdy s politickými změnami nastal útlum, ale stále jde o jedno z největších zařízení svého druhu v Evropě.

Přes Čiernou nad Tisou proudí na válčící Ukrajinu zbraňové dary z mnoha evropských zemí včetně Česka. Nabízí se otázka, jestli místní nemají strach, že by se město mohlo stát terčem nějakého útoku?

„Nakládka probíhá v areálu železnice, který je dost rozsáhlý. My ani nevíme, kdy tudy vámi zmiňované náklady projíždějí. Žádné obavy jsem mezi lidmi nezaznamenal. Život tady plyne dál v zaběhaných kolejích. Ostatně jsme v EU a v kolektivní obraně NATO, což jsou dost velké bezpečnostní záruky,“ vysvětluje přednosta.

A ohledně války míní: „Nikdo neví, co Putin chce. Každá válka je neštěstí. A myslel jsem si, že do jednadvacátého století a do Evropy nepatří, škoda. Už jsme si odvykli, že se bojuje tak blízko. Při dnešní globalizaci je zřejmé, že jakákoliv pohroma zasáhne všechny a nikomu neprospěje.“