Od nepaměti na světě uplatňovali své právo silnější. Stejně dlouho ale trvají snahy se pozdvihnout z této hlubiny, protože lidé dokázali být krutější než zvířata. Ve jménu různých bohů bylo vysloveno mnoho krásných idejí, ale též spácháno mnoho zločinů, ještě nesmyslnějších a hrůznějších než předtím. Již před dvěma tisíci let se moudří usnesli, že spory dvou osob má řešit třetí strana, a tak se stal příkaz ustavit soudy základním znakem civilizace. Nehledě na to ale posléze došlo dokonce k průmyslovému vyvražďování a bombardování celých skupin lidí a společenství, národů a náboženství, a to bez jakéhokoliv soudu.

Potom se lidé přece jen trochu zachvěli, a zamysleli se nad návrhy na nějaké rozumnější uspořádání, které by skýtalo naději, že se ty hrůzy už nebudou opakovat. Těch nápadů tu bylo historicky mnoho a ten od Jiříka z Poděbrad nebyl ani první, ani poslední. Domluva na mezinárodní úrovni, kde by se ti silní podrobili pravidlu nekonat druhým, co by sami nechtěli strpět. Chvíli to fungovalo, ale přání silných byla málokdy plněna, a na to oni nebyli zvyklí. Nadto začali cynicky glosovat, že jim stejně nikdo neučiní to, co si oni mohou dovolit činit druhým.

Kromě toho dávala světová organizace národů skutečně mnoho oprávněných důvodů ke kritice, protože jednala těžkopádně, a hlavně – stanoviska jednotlivých států byla na prodej. Kšeftovalo se s jednotlivými zájmy různých států, lobbisticky se formovaly účelové koalice. 

A tak do toho nakonec Spojené státy třískly podobně jako v tom biblickém příběhu a zpřevracely stoly penězoměnců před chrámem a ve fundamentalistické víře, že tak se kdysi opravdu stalo a že to je návod k praktickému jednání a že právě ony jsou povolány být světovým hegemonem, vyhlásily, že budou po světě prosazovat své zájmy, protože jsou bohaté a silné, což je prý neklamným znamením božího požehnání. A že tudíž přitom nestrpí, aby se někdo choval podobně, protože ostatní jsou chudší a slabší, takže je logické, že ani to boží požehnání nemají. 

Od té doby mají přemýšliví lidé zase hlavu ustaraně v dlaních, protože je tíží mnoho staronových otázek. Jakým právem vyhlašuje hegemon své zájmy kdekoliv na světě? Jakým právem nedovolí totéž jiným? 

Jakým právem se některé země vyzbrojily jadernými zbraněmi? Jakým právem vyhlašuje tento samozvaný „jaderný klub“, že tak nesmí učinit již nikdo další? Nota bene, když například velmi přemýšlivá dáma Hannah Arendtová ve svém spise „O násilí“ ocitovala jakéhosi britského generála, který konstatoval, že v oblastech, kde leží země jaderně vyzbrojené, již nedošlo k větším konfliktům?

Jakým právem vyhlašuje hegemon sankce vůči jiným, aniž by padlo rozhodnutí nějakého soudu, aniž by sankcionovaný měl právo se bránit, být slyšen, aniž by jeho argumenty měly stejnou váhu, aniž by byl znevýhodněn používáním dvojího metru? A jakým právem vyhrožuje hegemon dalším státům, které nesouhlasí s těmito svévolnými sankcemi, protože je považují za výraz mocenské arogance a obchodní války.

Jakým právem hegemon porušuje a znevažuje slovo, které dal, a závazky, které podepsal? Spojené státy jsou iniciátorem vzniku Severoatlantického paktu (NATO), do něhož se vstupuje podpisem Washingtonské smlouvy, jejíž první odstavec s odvoláním na Chartu OSN deklaruje závazek členských států řešit veškeré spory jednáním a zdržet se vyhrožování silou. Proč si Spojené státy před celým světem dělají „z huby kanál“, když ústy svého ministra zahraničí například vyhrožují vojenským zásahem tu proti Íránu, tu proti Venezuele, proti komukoliv? Jakým právem?

Proč hegemon – v rozporu se všemi mezinárodními závazky a dobrými mravy – po celém světě ovlivňuje volby, působí nestabilitu a snaží se svrhnout vlády suverénních států? A proč neustále tlačí na vlády svých satelitů, aby do toho šly s ním, aby se ze svévole jednoho státu stala přinejmenším „koalice ochotných“, a tak se odpovědnost za zločiny rozprostřela do ztracena?

Proč hegemon neustále agresivně útočí proti nezávislému myšlení a zpravodajství, které samozřejmě může být i mylné, někdy dokonce cíleně, ale nikdy ne tak globální, jako byla celosvětová desinformační kampaň Spojených států amerických před agresí do Iráku v roce 2003? Po níž dokonce i jeden z protagonistů, americký ministr zahraničí Colin Powell, když nahlédl, jaké blamáže akce se zúčastnil, prohlásil, že to byl nehanebnější den v jeho životě?

Proč Spojené státy, které se vyhlašují za dědice židovsko-křesťanské civilizace, nevyjmou nejprve „břevno z oka svého“, než začnou kritizovat druhé? Co vlastně z té tradice uchovávají, když slovy významného amerického geopolitika George Friedmana „Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje“?

Jsme ve slepé uličce? OSN jako mezinárodní fórum je v krizi, Rada bezpečnosti je blokována právem veta, a tak se vrací prvobytně pospolné právo silnějšího, prý aby byl aspoň nějaký řád. Prý jakýkoliv řád je lepší, než žádný, řekl mi jeden duševní rozervanec, ještě než se jím stal, po mé otázce, zdali tím myslí i řád třeba nacistický, nebo, kde je ta hranice?

Jádro problému je podobné, jako spor o výhody a nevýhody poměrného a většinového volebního systému. Poměrný vypadá demokratičtěji, nicméně většinou je těžkopádný, neakceschopný a vede často k takovým krizím odpovědnosti, že se pak někdy i v jeho rámci dostane k moci autoritářská až totalitní síla. Proti tomu staví zastánci většinového systému jasnou, nedílnou odpovědnost jedné vládnoucí strany, která však je mnohem akceschopnější. Že se ostatní musí do příštích voleb přizpůsobit, je nasnadě – ale u nás bych v tom neviděl žádný problém, když sleduji tu úžasnou flexibilitu, s níž nás byvší totalitáři vyučují dnes zase demokracii, byť je to v jejich podání zase jen paskvil.

A tak, abychom učinili OSN více akceschopnou, museli bychom použít systém analogický tomu většinovému. Hegemon by tak měl – aby tento systém zůstal demokratickým – volné ruce pouze do konce pevně stanoveného funkčního období. Ale místo barbarského práva silnějšího – a v tom by byl ten civilizační pokrok –  bychom museli pro jeho výběr zvolit nějakou méně barbarskou metodu. 

Jednou z možností by byl los. Anebo – co kdyby byla vedoucí světovou silou země, jejíž mužstvo vyhraje šampionát v hokeji? Až do příštího šampionátu? Mohlo by to být horší, než to je teď? Já vím, vypadá to praštěně, ale po těch všech hrůzách, které byly výslednicí různých dosavadních pokusů, v tom strašném marasmu současnosti, by i ten hokej coby způsob výběru dočasného světového akceschopného a transparentně odpovědného hegemona byl velkým civilizačním krokem vpřed.