Někteří malí školáci jsou za první týden zavaleni i třiceti úkoly. „… Synkovi (1. stupeň) kamaráda zadali 30 úkolů na týden včetně např. výpočtů, které je ještě neučili. Takže podle vrchní koblihy máme chodit do práce, protože ekonomika nemůže zastavit. Podle učitelů pak máme po práci učit děti? Je dost rozdíl mezi pomocí s učením a plnohodnotným učením,“ napsal na internetu například Jiří Šejťák Alexa.

A co děti s poruchou, které potřebují asistenta?

Nešťastní rodiče se už začali obracet i na právní poradny. Například na skupinu právničky Zuzany Candigliota „Práva dětí a rodičů v kontaktu se zdravotnictvím, školstvím a státem“ se obrátila jedna z maminek s tímto dotazem:

„Syn, 8. třída. Má základní škola právo dát dětem úkoly během uzavření školy, chtít po nich samostudium s tím, že budou úkoly a vše kontrolovat na dálku po e-mailu, známkovat to a později ve škole z toho děti zkoušet? S tím, že ve škole už nebude čas se jim věnovat s danou látkou, takže to musejí teď zvládat sami doma? Jde mi o to, že mám syna s poruchami učení a není schopen se sám učit. Já sama jsem na rodičáku a též nemám čas ani možnost se mu tolik věnovat, a taky nejsem přeci jen učitelka. Mohu prosím radu, jak v tomhle případě jednat, co můžeme nebo nemůžeme teď dělat?“

Ukázka jednoho z pokynů základní školy (sdílela advokátka Zuzana Candigliota):

Veřejný lynč pracující samoživitelky?

Srdceryvná volání po pochopení se objevují četně v samoživitelských skupinách. Řada sólorodičů je nejen na vše sama, mnozí mají i dvě zaměstnání.

„Já jsem po pár dnech pěkně vytočená a děsí mě, že to bude trvat ještě několik týdnů,“ potřebovala se vypovídat jedna z nich (identitu i název skupiny redakce zná). Popsala, jak je uháněna pedagožkou:

„Učitelka poslala testy k vytištění. Každý den e-mailem zadává cvičení v učebnicích, sešitech i na netu. Kromě středy, kdy to mladej zaspinkal, nepodíval se na svůj e-mail, já v práci do večera, děláme do školy každý den.“ Učitelka už ji napomenula, že její syn nic nedělá. Tím se cítila ukřivděna. Nepochopila jen, že úkoly musí dítě odevzdávat hned ten samý den.

„Nefunguje nám tiskárna čili musí zadání opsat. Dnes opět v e-mailu pro všechny žáky vychvalovala některé, kteří mají maminky doma – bez práce – a mající k dispozici kancelář otce atp. A nezapomněla kritizovat, že můj syn…  stále dluží úkoly,“ popisovala smutně. „Proboha, ne každý rodič je doma a může suplovat práci učitelky. Ne každá domácnost má vybavení k naprosto samostatné práci žáka a ne každý žák je toho schopen! Jiné školy dají soupis 1x týdně a nechají na rodičích, kdy práci učitelů doženou.“

S podobnými problémy se potýká nemalý počet maminek:

Prasečina…

Vyjádření ministerstva k nastalé situaci je: „Tam, kde to podmínky školy a žáků či studentů umožní, je možné používat nástroje distančního vzdělávání/studia. O využití těchto nástrojů rozhoduje ředitel školy.“

Michaela Cibulková z internetové společnosti Lithio poukázala na Listinu základních práv a svobod, kde se říká, že „nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá“. „A zákon neukládá rodičům povinnost suplovat povinnou školní docházku. Není povinnost učit děti doma. Není povinnost mít počítač, internet, elektřinu... vůbec nechápu, jak takovou prasečinu, jako ‚distanční vzdělávání tam, kde to lze‘, může stát doporučit. Je to diskriminace dětí, jejichž rodiče nemají internet, dostatečné intelektuální schopnosti – sami mají sotva základku –, nebo prostě jen nemají čas,“ prohlásila rázně.

Další poznatky na veřejné stránce:

„Táta parťák“ a školy v právním vakuu?

Podle Markéty Čermákové, předsedkyně spolku „Komunikuji“, který se zabývá i řešením sporů a stížnostmi v oblasti školství, je situace stejná jako s domácími úkoly během roku. „Těžko může škola z ničeho nic přenést pedagogickou práci kompletně na rodiče. Zdá se mi, že je to spíš zvyk jak na straně škol a učitelů, tak na straně rodičů,“ uvedla k tomu. Distanční výuka ovšem není totéž co domácí úkoly. „Je to zcela legitimní způsob vzdělávání – pokud jej škola zajistí. Nevyplývá mi z toho automaticky povinnost rodiče mít k dispozici a dítěti poskytnout potřebná zařízení. Ale nejsem právník,“ podotkla.

Téma domácích úkolů jako čehosi, co je výhradně dobrovolné a nelze to vynucovat, před časem rozvířil blogger a otec malého školáka vystupující jako „Táta parťák“. Odmítá, aby je jeho syn plnil, a považuje je za nezákonné. „Rodič nemá vzdělávací povinnost,“ vyjádřil se nyní rázně.

Připojme další zkušenosti – jednu sdílel veřejně například Ladislav Nolde: „Já mám své dva syny ve střídavé péči. Jsem majitel firmy, zaměstnávám ve 100 procentech matky s dětmi na zkrácený úvazek. Momentálně vlastně asi nezaměstnávám nikoho, takže v začínající sezóně zakázek mám plnou hlavu starostí, jak uspokojit zákazníky a jejich objednávky. Jejich mamince jsem oznámil, že se s nimi učit nehodlám a buď se budou učit se starší sestřenkou, nebo jim najmu nějakou studentku, která se s nimi bude učit. (…) Komunikační kanály synovy školy: některé informace mám v notýsku, některé informace má vytištěné na týdenním plánu na papíře A4, některé informace jsou v bakaláři, kam já nemám přístup, protože všechno tohle administruje maminka. (…)  Doposud s mým skřípáním zubů děláme domácí úkoly, i když jsou učebnice plné chyb a špatných úloh, které se dají interpretovat jinak, než si přeje paní učitelka. Každopádně tato situace je velice nepříjemná.“

Podobně Kateřina Vlnová: „Za těch pár dní, co jsou školy zavřené, jsem četla spoustu statusů a stížností od rodičů, jak učitelé rodičům nakládají, jak určují časové sekvence plnění zadaných úkolů, a to často tak, že zadání pošlou třeba ve tři odpolko a v šest mají rodiče vyplněné úkoly zaslat zpět. Vždyť je to šílené. V téhle situaci, kdy spousta rodičů pomalu neví, co sami se sebou, řeší hlídání, práci, péči o starší příbuzné, se ještě mají stresovat tímhle? Vážně? Ano, nikdo nikde nepíše, aby se doma děti neučily. Ale proboha s rozumem! Tak, aby to bylo přijatelné a zvladatelné, a ne že je učitelům jedno, kde si například matky bez tiskárny vytisknou a naskenují papíry, když je všude zavřeno!“

 „Malej, blbej, ale náš.“

„Jsem si vědom toho, že jsme v nové a složité situaci pro všechny. V direktivních sděleních mnoha škol a pedagogů, která mi přeposílají rodiče, je mi někdy ale hodně smutno a marně v nich hledám pochopení a empatii pro děti a rodiče, kteří byli ze dne na den vrženi do tíživé životní situace, často řeší existenční problémy, problémy v zaměstnání, žijí ve strachu z dalšího vývoje, a na řešení vzdělávání dětí nemají třeba vůbec kapacitu,“ vyjádřil svůj názor na síti zmíněný Táta parťák.

Chápe prý, že situace je svízelná i pro školy, které nemají pro situaci jasný právní rámec, školní vzdělávací programy ani jasné instrukce od ministerstva, a pohybují se tak trošku v právním vakuu: „Byl bych rád, abychom v dané situaci mohli být se školami partnery, kteří si vzájemně pomáhají, pokud k tomu mají sílu a prostor, a ne jen adresáty dalších příkazů a zákazů.“

Dostalo se mu i sarkastických poznámek, například od Pavly Thurnvaldové: „To je pravda, že spousta těchto řvoucích rodičů neumí učivo základní školy, a tak nemohou suplovat učitele.“ To odpálil blogger konstatováním:

„No, na jednu stranu vyžaduje zákon pro domácí vzdělávání po rodiči na prvním stupni maturitu, na druhém dokonce VŠ. Na druhou stranu bych byl rád, aby se na to lidé nedívali jako na domácí vzdělávání, protože způsob, jakým ho někteří učitelé na rodičích teď (ač třeba v dobré víře) vynucují, nemá s reálným (dobrovolným) domácím vzděláváním moc společného.“

V souladu s ním není ani Gabriela Tůmová: „Rodič nezodpovídá za vzdělání svého vlastního dítěte?... „malej, blbej, ale náš‘, to je fakt vtip, špatný vtip. V této vypjaté situaci se takto zviditelňovat je čistý alibismus,“ napsala směrem k bloggerovi, který svou identitu skrývá, už se však objevil v řadě médií.

Rodič nenese odpovědnost za vzdělávání

Zákonná vysvětlení se tento týden objevila například na stránce Vaše práva ve škole, kterou spravuje občanské sdružení Společně k bezpečí:  

Rodič nenese odpovědnost za vzdělávání – nemá vzdělávací povinnost, jedině u dětí vzdělávaných individuálně podle § 41 školského zákona. Škola na něj nemůže tuto povinnost přenášet a očekávat, že bude dítě skutečně učit v souladu s vaším ŠVP a metodami, které používá učitel. Rodič to nemusí ani umět, ani chtít umět.

Všechny nápady, jak budete zavalovat žáky a jejich rodiče hromadami domácích úkolů naposílaných jim halabala přes Bakaláře, umořte v zárodku.

Rodič má aktuálně dost starostí s tím, aby děti uživil, celá řada lidí přišla z hodiny na hodinu o příjem, jestliže jsou OSVČ, nemají nárok na žádné ošetřování člena rodiny a jiný okamžitý zdroj. Nechte je prostě na pokoji.

Všechno, co zadáváte dětem k učení, MUSÍ BÝT VÁŠ ŽÁK SCHOPNÝ ZVLÁDNOUT SÁM, anebo s velmi jednoduchou dopomocí. Jakmile zadáváte učivo, u kterého je rodičova intenzivní podpora nezbytná, jste mimo.

NIC NOVÉHO – nezadávejte dětem domů ke studiu nic, co jste s nimi nikdy nedělali, a nepoužívejte metody, které jste nikdy nepoužívali. Nebudou vám vůbec rozumět.“

Více v příspěvku níže:

Postoj České školní inspekce

Podle paragrafu 25 školského zákona je distanční vzdělávání (prostřednictvím elektronických nástrojů) možné na SŠ a VOŠ (tedy nikoliv ZŠ, pozn. red.), a to tehdy, pokud má pro něj škola schválený školní vzdělávací program.

§ 25

Formy vzdělávání

1. Základní vzdělávání se uskutečňuje v denní formě vzdělávání. Střední a vyšší odborné vzdělávání se uskutečňuje v denní, večerní, dálkové, distanční a kombinované formě vzdělávání;
2. a) denní formou vzdělávání výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku,
   d) distanční formou vzdělávání samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi.

(Distanční forma vzdělávání je možná u SŠ a VOŠ, nikoliv ZŠ.)

Jednoduše to, co nyní učitelé mají, či nemají dělat, vyjádřil náměstek České školní inspekce Ondřej Andrys ve svém bulletinu: „Úkoly by měly vést třeba k procvičování či lepšímu pochopení již probraného učiva, naopak by neměly suplovat práci pedagogického pracovníka.“

Tak k tomu přistupuje například kantorka Darina Hrušková, která tím reagovala zejména na příspěvek „Táty parťáka“:

„Já jsem učitelka, s dětmi jsem se domluvila na opakování, rodičům jsem napsala to stejné, nemohu a ani po nich nechci probírat novou látku. Jde o to, že ne všichni rodiče mají stejné schopnosti či moznosti – internet a podobně. Ovsem musím říct, že ne stejně smýšlejí někteří moji kolegové. Sama trávím čas nad vysvětlováním nové látky svým dětem.“

Zahřívání židlí?

Podle některých rodičů by tak část platu za suplování pedagogické činnosti měli dostat právě oni. K tomu se postoje různí, jak je vidět i na stránce „Práva dětí a rodičů v kontaktu se zdravotnictvím, školstvím a státem“:

Podle některých rodičů, zejména podporovatelů domácího vzdělávání obecně, může současná krize překvapit jednou věcí: dosud se mnozí bránili schvalování „domškoláctví“, nyní se ukáže, že to najednou jde. Vyjádřil se k tomu například i zmíněný bloger „Táta parťák“:

„Rád bych, abychom si ze současné situace odnesli do budoucnosti užitečné poznatky a zkušenosti k (nejen domácímu) vzdělávání dětí – třeba to, že se to dá zvládnout a může to fungovat snáz, než si mnozí představovali, a třeba i bez některých zbytečných zásahů, tlaku a úkolování ze strany dospělých.“