Počet Němců, kteří věří, že Ukrajina vyhraje nad útočícím Ruskem, stále klesá. Průzkum společnosti Forsa, na který upozornila soukromá německá televize RTL, ukázal, že ve vítězství Ukrajiny v pobíhající ruské agresi věří asi jen třetina Němců, přesněji 28 procent. Informaci převzal také server listu Die Welt. „64 procent německých občanů nevěří, že Ukrajina může ještě vyhrát válku zahájenou Ruskem,“ doplnil k tématu server.

Teď spatřil světlo světa další průzkum, podle něhož věří ve vítězství Ukrajiny jen každý sedmý Němec.

„Podle reprezentativního průzkumu INSA pro BILD am SONNTAG (1004 respondentů) je pouze 14 procent toho názoru, že Ukrajina vyhraje válku. To je o 6 procentních bodů méně než před rokem. Více než každý čtvrtý (26 procent, +9) nyní věří, že Rusko vyhraje. 47 procent (-1) věří, že nevyhraje ani jeden,“ napsal server nejčtenějšího listu Bild.

V témže průzkumu 42 procent respondentů prohlásilo, že Německo už pro Ukrajinu dělá dost. 40 procent naopak věří, že vláda v Berlíně dělá pro Ukrajinu málo. Bild upozornil, že je to vůbec první průzkum, v němž je více Němců přesvědčeno, že jejich vláda už pro Ukrajinu dělá dost, než skupina Němců, kteří se domnívají, že se toho pro Ukrajinu dělá stále málo. Německý kancléř Olaf Scholz však stále drží pozici, že Ukrajině nadále hodlá poskytovat vojenskou i finanční pomoc.

V této souvislosti stojí za zmínku komentář znalce německých moderních dějin historika Franka Bösche. Ten připomněl, že Německo začalo udržovat kontakty s různými autoritářskými režimy už těsně po druhé světové válce. Před ruským vpádem na Ukrajinu udržovali Němci velmi čilé obchodní vazby s Ruskem.

Podobné věci se prý opakují od konce druhé světové války.

„Prvními státními hosty, kteří byli vítáni s velkým jásotem, byli autokraté z Íránu a Etiopie. Spolková republika se rychle vyvinula v největšího obchodního partnera mnoha diktatur na světě. Když byly tyto státy antikomunistické, byly často podporovány vojenskou a kapitálovou pomocí,“ uvedl Bösch ve vyjádření pro deník Tagesspiegel. „Hlavním cílem bylo prosazovat „německé zájmy“, zejména export, a také mezinárodní vliv a uznání po nacismu. Různé federální vlády byly téměř posedlé silným exportem. Citlivé zboží jako německé jaderné elektrárny nebo zbrojní technologie bylo také prodáváno diktaturám s argumentem, že jinak by byla ohrožena pracovní místa a prosperita ve Spolkové republice,“ pokračoval.