Chceme se postavit proti ničení světa. Tak vysvětlil poslanec SPD a vystudovaný geolog Jiří Kobza, proč ve sněmovně uspořádal už druhou odbornou konferenci k tématu klimatické změny a Green Dealu.
„Jsme sice parta dědků, ale když vydržíme, tak tím světem opravdu pohneme,“ věří Kobza. Důvodem takového vzepětí je podle něj hrozba, že zelené plánování Evropské unie povede ke zničení Evropy.
Protesty ve jménu klimatu, které tyto zničující procesy odstartovaly, podle Kobzy vedou „žáčci, kteří se domnívají, že elektřina vzniká v zásuvkách“. Dětem jsou podle něj touto agendou mateny hlavy i na základních školách. „Jako otcové a dědové jsme se rozhodli, že se této demagogii postavíme,“ uzavřel.
„Zaslepený Green Deal nejen rozděluje společnost na lepší proti horším, ale ohorožuje naše zdroje a celou civilizaci,“ řekl v úvodním slově konference, probíhající v největším sále Poslanecké sněmovny.
Poslanec zmínil i rozhovor, který před konferencí poskytl pro ParlamentníListy.cz.
Celá zelená politika je podle Kobzy plná nesmyslů a protikladů. Zavíráme elektrárny, ale současně zvedáme poptávku po elektřině tlakem na elektromobilitu. Uhelné elektrárny, do kterých máme uhlí ještě na několik staletí, přestavujeme na plyn, který musíme dovážet.
„Na takové úrovni rozhodování není nikdo hloupý zadarmo. Musíme si položit otázku, cui bono,“ řekl na úvod konference. Ta se, na rozdíl od té listopadové, která ve stejném sále byla skutečně multidisciplinárním vědeckým sympoziem přírodovědců, tentokrát zaměřovala více na společenské dopady tohoto pokusu o zelenou revoluci.
Připomněl aktuální informace o napojení Franse Timmermanse na lobbistický neziskový sektor, stejně jako „šmelinu s povolenkami“. „Asi jsou to zisky tak zajímavé, že za to klidně zaprodáte i duši,“ zamyslel se.
Očekává, že stejně jako po listopadové konferenci bude i nyní debata vykreslena jako sešlost „proruských sil“. On však nevidí jinou možnost, už z úcty k vědě, kterou vystudoval. „Na geologii je krásné, že žula je pořád žula, ať po ní šlapou holínky, kanady nebo lodičky,“ uzavřel úvodní slovo.
Miloš Faltus z České zemědělské univerzity ve své úvodní přednášce shrnul, k čemu dospěli přírodovědci v listopadu. Z konference vyšel sborník i závěrečné komuniké. „Závěry této konference jasně ukazují, že účinek CO2 byl v posledních desetiletích vědeckou komunitou systematicky nadhodnocován,“ stojí také v závěrečném komuniké. Mezinárodní panel IPCC podle nich zatajuje informace, které se nehodí narativu o vlivu člověka na klima a vylučuje účastníky, kteří tento narativ zpochybňují.
Organizátorem konference bylo mezinárodní vědecké sdružení Clintel, které chce být alternativou proti dogmatickému panelu IPCC, který odmítá jakýkoliv jiný výklad globálních změn, než je vliv člověka.
„Sdružení vzniklo jako reakce na vyhlášení ‚klimatické nouze‘ Evropským parlamentem v roce 2018. To byl velmi radikální krok, krize znamená, že ve jménu jejího zažehnání můžete dělat nestandardní kroky,“ vysvětloval. A to, co se kolem klimatu dělo v EU v dalších letech, to skutečně nestandardní bylo.
Zejména díky aktivitě Franse Timmermanse, holandského prvního místopředsedy v první komisi Ursuly von der Leyenové, který je označován jako „pan Green Deal“, ačkoliv nyní tvrdí, že sám by neprosadil vůbec nic.
S Fransem Timmermansem jsem nakonec strávil víc než hodinu. Byla to živá debata, která vám otevře oči. Pochopíte, proč dost možná budoucí nizozemský premiér, totálně převálcoval Ursulu von der Leyenovou. Je fakt mimořádně inteligentní. Nelehký soupeř do debaty, ale debata to byla… pic.twitter.com/J6dUDIqrX7
— Michal Půr (@michalpur) April 8, 2025
Nedávno otřásla Bruselem aféra, která rozkryla systém finanční podpory neziskovek, které potom tlačily zelenou agendu coby předstíraný „veřejný zájem“ a tlačily na unijní politiky. Toto perpetuum mobile obsáhle popsal italský politolog Thomas Fazi coby „propagandu v zastoupení“.
Miloš Faltus shrnul závěry konference s odborným výkladem, při kterém došlo na malý a velký uhlíkový cyklus nebo na rozbor, zda tvůrcem skleníkového efektu v atmosféře může být stopově zastoupený CO2.
„Nikdo nezpochybňuje globální oteplení, jen takových oteplení a ochlazení byla už v historii spousta,“ uvedl Miloš Faltus. Přírodu podle něj musíme chránit, to nikdo nezpochybňuje. „Nikdo není proti pokroku, ale musíme si nejdřív vybudovat alternativy. Přírodu chránit musíme, ale nemusíme dělat ukvapená opatření,“ uzavřel.
Pak se ujal slova profesor sociolog Ivo Budil, který debatu přesunul ke společenským dopadům zelené politiky posledních let.
Válka a vybíjení jako nezbytná součást života?
Jeho přednáška měla název Klima jako aktér a objekt moderních dějin a na úvod rozebírala, jak klimatické změny poznamenávaly společenské vztahy v historii. Nejlépe zdokumentovaná je malá doba ledová kulminující ve druhé polovině 17. století, která rozhodně neměla za důsledek jen více bílých kopečků na obrázcích krajinkářů.
„Jak ukázali historikové, třeba Geofrey Parker, tato malá doba ledová vyústila v 17. století do globální krize, která ovlivnila celou severní polokouli,“ připomněl. Neúroda, ekonomické problémy, epidemie, hladomody, dokonce i očekávání konce světa byly rysem doby v Evropě, Indii i Číně. Ve Francii tehdy chladem zemřelo víc lidí, než vinou první světové války.
Společenským důsledkem této ekonomické katastrofy byl podle Budila příklon k přístupu, který nazývá jako scientistická kongnitivní netolerance a podle něj předznamenal nástup průmyslové revoluce 18. století.
Ovšem způsob, jakým to proběhlo, byl podle něj už základem dnešních problémů. Ačkoliv se uvolnila svobodná lidská tvořivost, distribuce nabytého bohatství probíhala v britském oligarchickém stylu. Privilegované jádro se o plody revoluce nehodlalo dělit se závislou periferií. Totéž pak bylo možné pozorovat na globální úrovni.
Neochota se dělit vedla na konci 18. století ke vzniku první moderní ideologie, která se snažila ospravedlnit nespravedlivé rozdělení zdrojů. Podle svého tvůrce byla známa jako „malthusiánství“. Thomas Robert Malthus v podstatě hlásal, že „protože lidstvo roste exponenciálně a zdroje jen lineárně, je třeba se zbavit se veškeré sentimentální filantropie. Války a vybíjení jsou nezbytnou součástí života“.
Malthusiánský přístup dostal v dalších staletích podobu rasové ideologie či eugeniky, ale principiálně vždy obhajoval nadvládu oligarchie. Profesor Budil k tomu doporučil četbu knihy Marka Davise Late Victorian holocaust.
Tento přístup Britové při svém koloniálním panství skutečně uplatňovali, takže v koloniích se v tomto přístupu nepřijímala opatření k pomoci lidem.
Důsledkem byla ekonomická převaha Západu, ačkoliv do konce 18. století se životní úroveň Británie, Číny a Indie v zásadě nelišila.
Abychom pochopili, jak dnešní Green Deal souvisí s Malthusovými teoriemi nespravedlivého dělení, je podle Budila třeba pochopit, že každá akumulace kapitálů má dvě fáze. Tu produktuvní, kdy se vyplatí investovat do pracovní síly a výroby, a pak tu neproduktivní, kdy už se to nevyplatí, takže je kapitál spíše investován jinam.
Západ podle něj prochází od 70. let 20. století fází deindustrializace. Vládnou lidé, jejichž cílem je ovládat společnost. Základní strategií je celoživotní „připoutání k dluhu“, které je obdobou historického připoutání k půdě.
„Problém ale je, jak vzdělanou, racionální společnost opět znevolnit,“ vysvětloval profesor Budil.
Environmentalismus a kulturní liberalismus začaly tuto roli velmi efektivně plnit a staly se podstatou dnešního liberálního neomalthusiánství.
Podle Budila zde tedy vznikla „globální koalice neoliberalismu a neomalthusianství“, ke které se z nepochopitelných důvodů přidala i levice.
Rozloučil se citátem spisovatele Chestertona o přírodě: „Z přírody se máme těšit, ne ji uctívat. Jinak skončíme jako pohané“.
Můžeme se smát Leyenové, ale je to složitější
Po Budilovi hovořil Petr Hampl, který se vrátil k úvodnímu referátu Miloše Faltuse. Šlo podle něj skutečně o zdrcující argumentaci proti tomu, že průmysl způsobuje změnu klimatu. Neměli bychom ale podléhat naivní představě, že tato zdrcující argumentace musí převládnout.
„V historii je mnoho příběhů, kdy zjevně vnitřně nesprávné tvrzení dominovalo a vedlo to k negativním důsledkům,“ připomněl sociolog.
Je to vysvětlitelné tím, že myšlenky nemají ruce a meče, aby se mohly střetnout. Konflikty za ně vedou lidé. A lidé motivovaní svými zájmy a svými emocemi.
„Green Deal postupuje, protože ti, kdo na něm mají zájem, jsou silnější, než ti, kteří na něm zájem nemají,“ řekl natvrdo sálu odpůrců. Společenská síla, jak Hampl vyložil, není jen otázka peněz a zbraní, ale především otázka schopností. Peníze pouze otevírají možnost takové lidi najmout.
„Pokud má podřízená vrstva lepší schopnosti než nadřízená, dříve či později se to změní. Možná to některé zklame, ale to, co se děje, znamená, že Green Deal má pořád na své straně schopnější lidi,“ pálil dále sociolog.
Green Deal podle něj není o životním prostředí, ale o likvidaci průmyslové společnosti. To nejsou jen fabriky, ale vše kolem toho. Je to i politický národ nebo rodina, které bez průmyslového modelu nejsou schopny vydržet. „Vždyť i všeobecné školství bylo původně zavedeno k proškolení personálu do fabrik,“ připomněl.
Evropskou zakladatelkou Green Dealu byla podle Hampla v jistém smyslu Margaret Thatcherová, když nechala zavřít britské doly. „Tehdy na to nepotřebovali ideologii o klimatu, ale ta energie prosazování byla podobná,“ připomněl.
Což je poučení i pro budoucnost, že i po případném konci Green Dealu může likvidace průmyslu pokračovat pod jinými nálepkami.
„V Evropě to nezaznívá, v Americe ano,“ dodal sociolog a připomněl slova viceprezidenta J. D. Vance, že hlavním viníkem Green Dealu jsou americké banky. „Ne legrační figurky, co se válí po zemi, nebo zfetované studentky hlásající volnou lásku“.
Fotogalerie: - Univerzity za klima
Fotogalerie: - Klima teď, škola později
„Měli bychom si být vědomi, že za Green Dealem ve skutečnosti stojí mocenská koalice, kde dominují ti, kteří jsou schopní vydělávat i bez reálné výroby. Jejich bytostný zájem není výroba, dokážou si vydělat i bez toho. Proto razí trend ‚pryč od průmyslu‘.“
„Nyní někteří věří, že válka s Ruskem povede k oživení evropského průmyslu. Je to naivní představa, že teď se něco začne vyrábět,“ obává se sociolog. Cílem těch, kteří válku s Ruskem hlásají, podle něj není dostat tanky na bojiště, ale vytvořit iluzi, že vyhráváme a vydělávat právě na této iluzi.
Hlavním úkolem proto je pochopit greendealovou koalici. „Je snadné se smát Ursule von der Leyenové nebo lidem, co se lepí na asfalt. Ale ta koalice je složitější, nemůžeme se jen ujišťovat, že jsou to debilové. Je potřeba chápat motivace a z toho vyvodit, kdo je méně pevný a bylo by možné ho z té koalice odvést,“ kázal sociolog.
Současně je třeba systematicky a trpělivě stavět koalici těch, kteří chtějí stavět průmysl, je to v jejich zájmu a jsou schopni to pochopit.
„Pokud chcete podniknout něco proti Green Dealu, tak nestačí, aby to bylo jen zadržovací. Zakázat jen polovinu motorů, nebo je zakázat o deset let později. To je k ničemu,“ vysvětloval dále sociolog.
Zastánci přežití průmyslu podle něj potřebují velkou optimistickou vizi průmyslové společnosti. A na její bázi postavit koalici, která ví, že technologie se budou zlepšovat, my se budeme učit s nimi, a bude to přínos.
„Obnova průmyslové společnosti přinese i nepříjemné věci, a musíme o tom mluvit. Některé věci z dovozu budou dražší, to bude nepříjemné. Bude třeba lepší vzdělání, to bude nepříjemné, jestli se děti budou muset učit matematiku na takové úrovni, jako jejich prarodiče,“ jmenoval. To se podle Hampla dá snášet, pokud jste si vědomi, že na tom nakonec vyděláte.
„Je třeba spojit tuto vizi s výraznou politickou a společenskou silou. Nikoho nezaujme něco, co hlásá někdo, kdo mu připadá jako zkrachovalec,“ uzavřel svůj sociologický výklad.
Příběh rasové teorie
Filozofický pohled přinesl Jiří Hejlek. Ten prý s devadesáti procenty toho, co řekl Hampl, naprosto souhlasí, přesto některé teze Hampla i Budila rozporoval.
Jeho filozofický výklad začal vysvětlením selhání humanismu a jeho nahrazením kolektivistickými ideologiemi, které se všechny zaštiťovaly světovým vědeckým názorem.
Tento příběh Hejlek ilustroval na nepříliš známé britské koketerii s teorií eugeniky. Filozofický směr zaměřený na studium metod, které usilují o dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Populační rozšíření znaků žádaných a naopak vymýcení těch nežádaných včetně jejich nositelů. Praktické uplatnění této teorie vešlo do dějin zejména v nacistickém Německu, ale domovem tohoto „vědeckého rasismu“ byla ve skutečnosti Velká Británie.
Hejlek připomněl velký britský eugenický kongres roku 1912, kterému předsedal syn Charlese Darwina společně s mladým politikem Winstonem Churchillem.
Poté, co eugenika došla za nacistického Německa k systematickému vraždění, se od ní Churchill a všichni Britové distancovali. „Eugenika skončila tím, že Britové proti sobě staví zlé německé nacisty, a hodné britské a americké liberály,“ řekl Hejlek. Dodal, že talent na takovou propagandu mají Britové úplně nejlepší.
Je to podle něj obecnější poučení, že ti, co rozjedou šíření vědecky vypadající ideologie, se po jejich selhání snaží svou vinu hodit na jiné. A taková situace nastane, protože každá z těchto teorií se časem buď zdiskredituje zcela a musí být nahrazena jinou, nebo je alespoň korigována.
Dalším nebezpečím je, pokud se vědy ujmou popularizátoři či politici, kteří z vědy učiní mocenský nástroj manipulace obyvatelstva.
„Jedinou protizbraní je svobodná, odborná diskuse, na jejímž základě rozhodují občané,“ vyzval. Veřejné záležitosti podle něj mají rozhodovat občané, ne vědci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Máme pokračovat v Green Dealu?
autor: Jakub Vosáhlo
Q
