Nejvíc odebrání v cizině bylo v roce 2016. Týkalo se to 74 dětí ze 44 rodin. Počet od roku 2010 rostl. Důvodem je i to, že v zahraničí pobývá víc lidí z Česka. Letos do půlky září zahraniční úřady rozhodly o odebrání 36 českých dětí z 18 rodin.

Nejvíc českých chlapců a děvčat odebraly úřady v Británii. Od roku 2010 to bylo 284 dětí. Následovalo Německo, kde to bylo 19 dětí. V Norsku a Itálii úřady odebraly po třech dětech, v Irsku a Rakousku po sedmi, ve Španělsku osm.

K rodičům se vrátilo 72 dětí, dalších 24 se dostalo k příbuzným v cizině a 35 do širší rodiny v Česku. Stovka dětí šla v zahraničí k pěstounům a 45 do adopce. V ústavu v cizině skončily tři děti, v Česku pak 14.

„V Británii jdou děti obvykle do pěstounské péče či do adopce. Přibližně v polovině případů bylo české dítě vráceno do rodiny či do ČR. Jsme tak mnohem úspěšnější ve srovnání s vnitrostátním britským systémem,“ uvedl na posledním jednání sněmovního sociálního výboru ředitel úřadu Zdeněk Kapitán.

Podle poslankyně Jitky Chalánkové (TOP 09), která se případům odebíraných dětí věnuje, některé rodiny s činností úřadu ale spokojeny nebyly. „Řešily to úprkem z Británie,“ řekla poslankyně. Podle ní by ČR měla svým občanům v cizině pomáhat. Chalánková poukazuje právě na kauzu Češky E. M. a jejích odebraných dětí v Norsku. Podle poslankyně pro ně česká strana nedělá dost.

Podle Kapitána úřad bojuje s „mýty“, že se stát o své občany musí vždy postarat. „Novodobým kritériem v globalizovaném světě je kritérium obvyklého bydliště. Ochrana dítěte se tedy řídí právem v jeho bydlišti. Jestliže dítě žije rozhodnou část života ve Francii a chodí tam do školy, tak se případ řeší podle francouzského práva,“ popsal Kapitán.

S tím Chalánková (TOP 09) nesouhlasí. „Pokud je občanství přežitkem, tak je přežitkem i sám stát. Úřad se spíš soustředí na vymáhání výživného a na spory, kdy jeden z rodičů je v ČR a druhý v zahraničí,“ míní poslankyně.

Podle Kapitána je potřeba ale k případům a k vyjednávání o nich s úřady jednotlivých států přistupovat opatrně. Při pohledu z Česka totiž nemusí být zřejmé, jak situace v české rodině za hranicemi skutečně vypadala. V jednom z případů úřady v Británii odebraly děti Čechovi, který tam byl stíhán za násilnou činnost. Nakonec mu po vyjednávání s českou stranou potomky vrátily a rodina odjela zpět do ČR. Tady pak děti kvůli špatné péči skončily v ústavu. „Případy jsou mnohem barevnější. Nevolme politické řešení pro záležitosti, které nejsou politické,“ dodal Kapitán.

Případy odebírání dětí v cizině řeší i Evropský soud pro lidská práva. Před dvěma týdny rozhodl v jedné kauze, která se týkala Norska. Podle soudců norské úřady umístěním odebraného dítěte k pěstounům místo k prarodičům právo stěžovatelky na rodinný život neporušily. Podle rozhodnutí norských soudů, které lidskoprávní soud posuzoval, se matka nedokázala o syna postarat a chlapec by u prarodičů neměl nejlepší podmínky.

Kvůli porušení práva na rodinný život, spravedlivý proces a svobodu projevu si u lidskoprávního soudu na Norsko stěžuje i E. M., kterou norské úřady zbavily rodičovských práv. Děti jí odebraly kvůli podezření na zneužívání, zanedbávání a týrání, to se ale nepotvrdilo. Sourozenci vyrůstají odděleně ve dvou pěstounských rodinách, s matkou a příbuznými se nevídají. Stížnost žena podala před dvěma měsíci.