Touhu opustit Českou republiku získala novinářka A2larmu na udělování cen European Press Prize v Berlíně. Bylo to prý poprvé. „Považuji se za dost odolného člověka, kterej hodně vydrží, koneckonců ‚bojovat‘ je jeden z mých životních principů možná až moc nezdravě zakořeněných," říká Apolena Rychlíková.

Její depresi prohloubila vrcholící kampaň německých voleb. „Čtu si o tom, jak u nás strany, které mají hrozně moc řečí o západu a budoucnosti, špekulují o ‚muslimské Evropě (Což by se líbilo Benjaminu Kurasovi) a o tom, že nařizovat někomu konec spalovacích motorů je ‚komunismus‘. Sociální otázky, stát, programové diskuze, hodnotová nadstavba už neexistují. Zbyl laciný nacionalismus, tvrdošíjné odmítání reality a polarizace debaty i společnosti. Úpadek české veřejné debaty takřka ve všech oblastech je brutální. Je bolestivý a je projevem totální kapitulace na jakékoliv hodnoty, ale i racionalitu. Z Česka se regulérně stává země, kde alternativou k Babišovi je jen o trochu menší posranost a blouznění, jen trochu menší populismus, jen trochu menší vypočítavost,“ stěžuje si novinářka.

„Česko už nedokážu vnímat jako zemi, kde mi vůbec může být dobře, natož mým dětem. Po naší, polistopadové generaci se chtělo, ať okusí západ, je vzdělaná a odvážná. Škoda, že i když se část té generace o přesně tohle pokusila, je jí to kvůli politické reprezentaci a obecnému klimatu v Česku vlastně akorát na škodu. Kognitivní disonance očekávání versus realita, ve které žijeme, je brutální,“ posteskla si Apolena Rychlíková a dodala, že podle ní se situace ještě zhorší.

Do Rychlíkové se pustil Marek Švehla z Respektu: „No a tyhle postoje, kdy někdo nakoukne do Berlína a hned propadá depresi, a pak láme hůl nad každým, kdo se po svém a třeba daleko od našeho ideálu snaží o dohodu tedy a teď, jsou součástí celýho problému.“