„To bych také rád věděl, kde je. A opravdu docela rád bych to věděl, protože spoustu lidí, kteří tam dodnes pracují, znám osobně. Některé z nich jsem kdysi přijímal i v ostravské redakci, možná i v pražské, kde jsem působil jako šéfredaktor publicistiky. A se Zdeňkem Šámalem, současným šéfredaktorem, se také známe,“ odpovídá  Bohuš na úvodní otázku, kde se podle něj Česká televize dnes nachází.

Česká televize se podle jeho slov nedá vnímat jedním pohledem, jednostranně, protože tam je určitě široké spektrum lidí, kteří z různých důvodů a různým způsobem přistupují k informacím. „Lidé, kteří dnes produkují zpravodajství, jaké produkují, nebo publicistiku, vydávali i manuály etických kodexů a různých forem projevů, které člověk má nebo nemá ve zpravodajství a publicistice dělat. Takže to není o tom, že by si toho nebyli vědomi. A proč došli k tomu, jak je to dnes? To já samozřejmě nevím. Můžu se jenom domýšlet,“ doplnil v rozhovoru pro Rádio Universum.

Českou televizi, její zpravodajství a publicistiku, podle Bohuše zřejmě ovládly určité skupiny a velkou roli sehrály o sociální sítě. „ A možná je zde ještě jeden významný element: kdybychom si vzali manipulaci, tak se nám skládá z propagandy, z cenzury a z novinářského aktivismu. A já se domnívám, že i s nástupem sociálních médií, protože to byl vlastně teprve počátek sociálních médií.

Ten přicházel postupně, a tak novináři uvěřili tomu, že oni mají vytvářet názor, že lidé chtějí slyšet jejich názory, a ne aby jim zprostředkovávali názory druhých tak, jako se spolu bavíme my dva, kdy je tvým úkolem jako moderátorky uvést hosta a dostat z něj to, co je potřebné, co potřebuješ, aby lidé slyšeli.

Vlastně se mi zdá, že novináři stále více věří tomu, že oni mají být nositeli jediné pravdy, a ovlivňují veřejné mínění a snaží se ukazovat svět ze svého úhlu pohledu. Svůj svět. To myslím, že je zásadní věc,“ uvedl Bohuš, podle kterého se od „spacákové revoluce“ v ČT obecně uznalo, že je dobře, že si novináři mohou vykládat věci po svém, a tak je předávat veřejnosti.

„A další věc je, že nastoupily sociální sítě. A mám z toho svůj osobní pocit nebo dojem ze svého vlastního osobního pozorování, že novinářům dělá dobře, když se mohou vyjadřovat na Twitteru a na Facebooku a kdekoliv jinde se svými osobními stanovisky,“ všímá si.

V jakém stavu je tedy podle Bohuše zpravodajství České televize dnes? „To bych také rád věděl, s čím se může počítat. No, může se počítat s tím, že se nám předkládají informace z určitého úhlu pohledu, který až nápadně kopíruje úhel pohledu provládních stanovisek a všelijakých poradců a organizací napojených na vládu.

A chybí tam kritický pohled a právě rozbory stanovisek a toho, co by novináři měli dělat, že by měli rozkrývat všechna rozhodnutí, všechny kroky, zdali jsou, nebo nejsou správné. Ale my tam vidíme pouze odborníky jednoho pohledu, a ne ze všech možných stran.

Čili aspoň pro mě je zásadní, že je to jeden úhel pohledu. Já ho dneska přijímám s chutí, protože se bavím nad tím, co všechno je možné, jak až je možné dívat se na svět tak jednostranným pohledem, a dokonce komentativním,“ uvedl.

Připomněl, že už na škole učili, že člověk bezpečně od sebe musí odlišit zprávu a komentář. Dneska se to směšuje dohromady. „Dneska už se rovnou komentuje, že je někdo dezinformátor nebo rusofil, ruský troll, dezolát a podobně, aniž se to podloží nějakými argumenty. Nerozebírá se proč,“ konstatoval

Dá se říci, kdy skončila objektivita České televize? „Pro mě je předělem ‚spacáková revoluce‘. Samozřejmě tím nepopírám, že i my jsme se v prvních deseti pionýrských letech snažili i v investigativní publicistice, kterou jsme založili, ubírat nějakým směrem kupředu a cestou k objektivitě. Protože objektivita sama o sobě neexistuje, ale existuje cesta, jak se toho dobírat. To minimálně možné je. A tak jsme se snažili. Dělali jsme to opravdu s přesvědčením, láskou od srdíčka, a s dobrým úmyslem, že budeme žít lepší svět po mnoha letech nespravedlnosti za bývalého režimu.

Najednou tady byl náraz, kdy se přijal úzus, že redaktoři se mohou oficiálně, veřejně a podle svého k něčemu vyjadřovat, takže něco okupují, přivlastní si to pro sebe. A i kdyby měli pravdu, tak nemají nárok si něco přivlastňovat jenom pro sebe, přece musejí respektovat všechny skupiny ve společnosti. A to je to, co mně vadí nejvíce, že se společnost až dodnes ubírá právě k tomu, že si jednotlivé skupiny uzurpují svět jakoby pro sebe, podle svého vidění světa a vnucují to druhým skupinám,“ doplnil Bohuš, že to dokonce dělají v dnešním světě obě strany, že si takto navzájem nadávají jedna proti druhé.