Vzhledem k tomu, že slavíme sté narozeniny našeho státu, Klaus svou promluvu na fóru začal tím, že učinil určité srovnání let 1918, 1989 a 2018.

Bylo mu prý líto, že v roce 2018 se takřka nikdo nezamyslel nad tím, jaká budoucnost čeká tento stát, zda v rámci EU ještě vůbec má nějakou budoucnost.

Poté se vrátil k roku 1918 a uznal, že naši předci udělali obrovský krok, když založili demokratickou republiku. Jedním dechem však dodal, že i v roce 1989 a v 90. letech bylo třeba udělat veliký krok, na jehož provedení měl tu čest se podílet. Velikost a důležitost tohoto kroku dokáže prý plně docílit jen ten, kdo zažil komunistické centrální plánování. Jen takový člověk si je navíc podle Klause vědom toho, že nás Evropská unie svými regulacemi posouvá zpět k tomuto modelu.

„Míra ekonomické svobody je dnes evidentně nižší než v 90. letech, míra státní regulace vyšší, míra politizace a ideologizace ekonomických témat také výrazně větší. Autonomnost našeho ekonomického systému vůči politice je výrazně snížena. Musím těm pod padesát připomenout, že naše transformace byla primárně koncipována jako osvobození ekonomiky od politiky, i když to asi přímo takto často nebývalo explicitně formulováno. V tomto smyslu se bohužel vracíme zpět,“ posteskl si exprezident.

• Projev naleznete zde.

Poté popsal jedno ze svých nejtěžších rozhodnutí z 90. let 20. století.

„Jedním z mých tehdejších neobtížnějších rozhodnutí byla otázka vstupu České republiky jako první postkomunistické země do OECD, ke kterému došlo již v roce 1994. To vyžadovalo poněkud riskantní liberalizaci finančního (kapitálového) účtu naší platební bilance. Ta určitě měla svůj nenulový dopad na vyvolání naší tzv. měnové krize let 1997–1998. Tato krize sice měla velmi malý rozměr (HDP v těchto letech klesl jen o 0,7, resp. 0,3 %), ale velké dopady politické. Změnou měnové politiky, která tuto krizi vyvolala – opuštěním transformačního pohledu – byl přerušen přirozený vývoj bankovního sektoru a byly otevřeny dveře k vyprodání našich bank tzv. za korunu do rukou zahraničních firem. To nebyl transformační krok, to byl dáreček těm zahraničním bankám, které naše banky tak snadno získaly,“ řekl Klaus.

Česká republika je dnes jednou z mála zemí, kde je prakticky celý bankovní sektor v zahraničních rukou a Klaus zdůraznil, že to nikdy nebylo jeho cílem. Ale stalo se to. A vede to k tomu, že české banky jsou velmi opatrné v poskytování úvěrů, neboť se bojí, aby jim jejich zahraniční matky nevyčinily. Krátce řečeno, české banky dnes podle Klause nejsou dynamizujícím prvkem české ekonomiky, což je někdejší hlavě státu taktéž líto.