Zakladatel Národní fronty (Front National) Jean-Marie Le Pen předal vedení strany své dceři Marine v roce 2011. Místo pro frontální útok na svou dceru si letos v dubnu nevybral náhodou. Rozhovor, který vyvolal konečný rozchod, poskytl extrémně pravicovému týdeníku Rivarol, antisemitské tiskovině plné nostalgie po vichistickém režimu a francouzském Alžírsku, jejíž šéfredaktor označuje Le Penovou za „katastrofu pro celé hnutí“.

Le Pen v rozhovoru zopakoval obvyklé provokace a přidal několik dalších. Maršála Pétaina, který stál v čele vichistického režimu a aktivně spolupracoval s nacistickým režimem, označil za slušného člověka, s nímž se po osvobození jednalo příliš přísně. Na otázku týkající se důsledků jeho řečí pobaveně odvětil: „Je jedno, jak se o nás mluví, hlavně že se mluví.“

Po rozhovoru vedení strany pozastavilo Le Penovi čestné členství

Le Penová zareagovala prohlášením, že otec sleduje strategii spálené země, rozhovorem spáchal politickou sebevraždu, straně škodí a jejím jménem se nadále nesmí vyjadřovat.

Výkonný výbor Národní fronty mu pozastavil výkon funkce čestného předsedy, jež mu podle stanov zaručuje, že se s hlasovacím právem může účastnit zasedání všech vedoucích grémií strany. Mimořádný červnový sjezd má rozhodnout, zda se funkce omezí, zruší, nebo nezmění s tím, že se otec zakladatel prostě vyloučí.

Le Pen se dostává do izolace

Podle Kuneše Le Pen s překvapením zjišťuje, že se posledními eskapádami dostal do osamocení. Měl a chtěl vést kandidátku v nadcházejících regionálních volbách. Měl to být jeho poslední politický akt. Vedení mu ho však upřelo a nikdo, až na jeden hlas, ho nepodpořil. Průzkumy mezi straníky prý ukazují, že si drtivá většina přeje, aby za sebou konečně spustil oponu.

Kuneš poukazuje na to, že se nyní hraje o podobu a budoucnost francouzské extrémní pravice. Pro Marine Le Penovou a její příznivce znamená rozchod s otcem rozvod se starou Národní frontou. Jean-Marie Le Pen a stará garda jsou přesvědčeni, že strana může prosperovat pouze jako protestní a radikální hnutí. Marine Le Penová se domnívá, že tudy cesta k moci nevede.

Chtěl vůbec Le Pen opravdu získat moc?

Je prý také otázkou, zda otec Le Pen o moc vůbec kdy usiloval. V televizních debatách věnovaných melodramatu na krajní pravici se objevilo několik zajímavých svědectví. Jedna z novinářek uvedla, jak byl Le Pen v dubnu 2002 zaskočen, když se dostal do druhého kola prezidentských voleb. „Byl doslova vyděšen představou, že by mohl převzít odpovědnost,“ tvrdila.

Naopak Marine Le Penová a nová generace, kterou se obklopila, o moc usilují. Drsný a mediálně přitažlivý střet mezi otcem a dcerou je podle Kuneše ve skutečnosti vyvrcholením dlouhodobého nesouladu mezi dvěma odlišnými strategiemi.

Straně pomohly v době, kdy ji vedl Le Pen, tři věci: mimořádné rétorické umění vůdce, popírání a zamlčování problémů se stále rostoucí imigrací parlamentními stranami a machiavelismus prezidenta Francoise Mitterranda. Socialistický prezident využil Národní frontu jako strašáka. Levice začala tvrdit, že se demokratická pravice chystá uzavírat koalice s Národní frontou, která svými excesy dosud odrazovala běžné občany. V roce 1986 změnila vládnoucí levice volební systém z většinového na poměrný a dostala Národní frontu do parlamentu. Sedmnáct procent hlasů, které dostal Jean-Marie Le Pen v prezidentských volbách v roce 2002, bylo ale zřejmě maximum, kterého tradiční Národní fronta mohla dosáhnout.

Marine začala s normalizací strany

V roce 2011 převzala vedení Marine Le Penová. Obklopila se mladými, často vysoce vzdělanými technokraty, kterým bylo jasné, že se Národní fronta s negativismem a provokacemi husarů staré školy daleko nedostane. Začala „normalizace“ strany. Z akcí zmizely holé lebky a z projevů vše, co by mohlo odpuzovat.

Nejprve se Le Penová pokusila zbavit nálepky antisemitismu. Na rozdíl od otce, který označil plynové komory za „detail“, je prohlásila za „vrchol barbarství“. V druhé fázi začala pět ódy na republiku, aby popřela, že je Národní fronta nedemokratickou stranou. Otcovy opakované provokace považovala za „politickou chybu“. A jeho nynějším zavržením reformu strany symbolicky uzavírá.

Rozchod s otcem se stal v očích Marine nezbytnou podmínkou cesty k moci. Místo agresivní, ale politicky impotentní Národní fronty nabízí velkou stranu „vlastenecké pravice“ zbavené skvrn minulosti. Vzhledem ke stoupajícím volebním preferencím se jí to zřejmě daří.

Program se příliš nezměnil

Vnější proměna krajně pravicové strany je nepochybná. Program se prý ale příliš nezměnil. Zmizel antisemitismus, pétainismus a nostalgie po Alžírsku, které nová generace považuje za vyčpělá témata, jež téměř nikoho neoslovují. Nezmizel ale vyhraněný nacionalismus, antiliberalismus, lkání nad dekadencí francouzské společnosti, varování před úpadkem „bílé“ civilizace a hrozbou imigrační „tsunami“.

Národní fronta také zůstává zastáncem autoritativní moci. Otec i dcera se vidí v Putinově Rusku. Hospodářský program stojí nadále na ochranářství, celních bariérách, vystoupení z eurozóny a antiglobalizaci. Řada ekonomů označila ekonomické plány Národní fronty za katastrofu. Prý jsou jedním z posledních otevřených strašáků, které mnohé odrazují, aby ji volili.

Nemění se ani silně protievropská linie. Místo „federalizace“ Evropy se nabízí blíže nespecifikovaná „Evropa národních států“.

Kuneš dochází k závěru, že ve všech zmíněných bodech zůstává Marine Le Penová otci věrná. „Jen nabízí stejné zboží slušnější formou,“ píše s tím, že rozchod ještě neznamená, že by se dcera zřekla také dědictví.

Celý text je ZDE