Zatímco Němci se dokázali vyrovnat s nacistickým režimem, my jsme se s tím naším komunistickým pořadně nevyrovnali. Oba režimy přitom napáchaly mnoho zla. Jistěže se nepodařilo bývalé nacisty odstranit ze všech úřadů, ale v německé společnosti bylo dosaženo toho, že když už někdo pokračoval v kariéře i po válce, tak se ke své nacistické minulosti nehlásil.

„Bývalý člen NSDAP, který zůstal zapomenut v politice, by si kvůli strachu z reakce veřejnosti nikdy netroufnul nahlas říct, že nacismus byl fajn. Že kupříkladu koncentráky a další věci, které se děly za války, byly vlastně v pořádku. Že svého členství v NSDAP nelituje. Jistě by si to myslel, to ano. Ale neodvážil by se to kvůli tlaku větší části veřejnosti ventilovat nahlas,“ napsala Šichtařová.

• Celý komentář naleznete ZDE

U nás se komunisté hrdě hlásí k tomu, že jsou komunisté. Dokonce se pořádně ani nepřejmenovali, jak se to stalo v jiných postkomunistických státech. Dočkali jsme se toho, že komunisté jsou pravidelně volenou stranou a Zdeněk Ondráček, který v lednu 1989 hájil komunistický režim s obuškem v ruce proti demonstrantům toužícím po svobodě, může vystupovat v Parlamentu a říkat, že se za svou minulost nestydí.   

Komu za to můžeme poděkovat? Podle Šichtařové i prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi, tolik glorifikovanému, který razil heslo „nejsme jako oni“ a prakticky tím otevřel cestu k tomu, že exponenti minulého režimu mohli zůstat relativně v klidu.

„Většinová společnost se čas od času probere ze své letargie a začne demonstrovat, když má zrovna pocit, že tohle a tam to už bylo trochu přes čáru. Jenomže většinou se probere kvůli blbostem. Nechci říct, že by se mi komunista v čele jakéhokoliv parlamentního výboru líbil. Nechci dokonce ani říct, že by se mi jakýkoliv komunista líbil v Parlamentu. Jenomže my jsme si je tam demokraticky zvolili, takže pozdě brečet nad rozlitým mlékem. To jsou tu jiné věci, podstatnější, které ohrožují svobodu a demokracii nesrovnatelně víc, a které jsou, jemně řečeno, v ohromné kontroverzi k našemu ústavnímu pořádku,“ napsala Šichtařová. 

„Tak třeba aktuálně probíhající pokus o prolomení mlčenlivosti advokátů, neboli zničení jednoho z atributů práva na spravedlivý proces. Nebo existence institutu zajišťovacích příkazů obracející presumpci neviny v presumpci viny. Nebo pokusy nejprve bagatelizovat, a pak odstranit demokratické pojistky, jako třeba Senát,“ pokračovala.

Jak z toho ven? Pravicové strany by měly odložit spory a spojit síly. Levicová ČSSD by se neměla radikalizovat, protože tím přichází o umírněné voliče. Všechny zavedené demokratické strany by měly voliče přesvědčovat, že demokracie není dokonalá, ale je rozhodně lepší než komunismus. A voliči by podle Šichtařové zase měli vědět, že zavedené pravicové a levicové demokratické strany nejsou dokonalé, mají své problémy, své korupčníky a tak podobně, ale přesto si zaslouží naši pozornost.

Díky jasně daným strukturám, pravidlům jsou zavedené strany podle Šichtařové lepší, než třeba komunisté, kteří už nám v 50. letech minulého století předvedli, co dovedou napáchat.