Když jsem dostal otázku, co si myslím v den výročí vražedného útoku, jehož následkem zemřeli tři naši vojáci, vzpomněl jsem si, že podobných výročí je několik, například před třemi roky zemřelo pět našich vojáků po explozi sebevražedného útočníka v Bagramu.

Vzpomněl jsem si především na pomník v Moskvě. Pomník vojákům a námořníkům, kteří položili životy v zahraničí. Ale jsou i jiné pomníky, například zdi v americkém Arlingtonu, nebo v muzeu izraelských tankových vojsk na Latrunu, a na nich seznamy padlých.

Úcta k vlastní historii a úcta k padlým vojákům a k dalším vlasteneckým hrdinům je dokladem morální úrovně a životaschopnosti národa.

Kdo je žoldák

Dovedu si živě představit diskusi za článkem s opakovanými inteligentními argumenty o takzvaných žoldácích, samozřejmě od těch, kteří nikdy nesloužili v armádě a nejsou hodni ani čistit hrdinům boty, či záchod.

Žoldnéř, lidově žoldák, je voják, který pobírá plat za svoji službu. Totéž bychom mohli říci o uniformovaných policistech, obě profese riskují zdraví a životy při zajišťování bezpečnosti pro druhé. Dnes je, z důvodu jakéhosi ubohého euromarxistického, politicky korektního strachu z hrdosti na armádu, používán pro placené vojáky název profesionál, případně vojenský profesionál. To je samozřejmě nesmysl, protože profesionál, a to špičkový, je například každý dobrý doktor, učitel, nebo kuchař. Profesionál je označení pro odborníka. Ostatně, co je vojenský neprofesionál? Možná mnozí naši ministři obrany, kteří ani nebyli na vojně, nebo publicisté, kteří v médiích šíří svoje neprofesionální názory na armádu, vojenství a techniku, přestože o nich nic nevědí, ale někdo je za to platí. Typickým příkladem je Security magazín.

Placení vojáci bojovali už ve starověku. V Evropě obecně rozšířené a v národních jazykových formách používané slovo soldat (voják) pochází právě od jejich mzdy – soldi. Ostatně, žoldnéřem či žoldákem byl generál Patton, stejně jako maršál Žukov. Oba sloužili za peníze a měli, stejně jako jejich důstojníci a vojáci, právo kořistit z majetku nepřítele. Osvoboditelští generálové a důstojníci posílali bedny, vojáci balíky kořisti. Ve všech armádách se vojáci opíjeli, někteří kradli a znásilňovali ženy, místy skupinově, nejen na nepřátelském území. Ti naši současní si nesmí dát ani pivo po službě, a znásilňování by bylo vzhledem k hygienickým návykům v Afghánistánu, Mali a podobných afroislámských destinacích větším rizikem, než nástražný výbušný systém. Já jsem většinu doby svojí služby v před- i polistopadové armádě sloužil za peníze, a už na vojenském gymnáziu jsme směšnému kapesnému říkali žold.

Služba za peníze není nic nečestného a vnímání slova žoldnéř, ve formě žoldák jako nadávky je projevem přinejmenším základní neznalosti problému, urážlivé neúcty, politického komediantství a pokrytectví. Vojáci a armády, nikoli žvanilové, vytvořili evropskou civilizaci, demokracii a světový úspěch. Dnes se za ně bezpáteřní ubožáci, vedoucí EU v souladu s euromarxistickými tradicemi, uboze stydí a omlouvají. Dokonce i bojovníci islámského státu dostávali plat, tedy žádní boží bojovníci, abych potěšil taky euromarxistické multikulturalisty.

Jako žoldáky, v hanlivém slova smyslu, lze označit civilisty, mnohdy bývalé vojáky, kteří bojují u různých civilních společností. Mnozí z nich nemají žádné přesvědčení a někteří vlastně ani identitu. V češtině pro ně vlastně nemáme jednoznačný výraz. V zahraničí se jim říká mnohde kontraktoři, tedy smluvní (vojáci na smlouvu). S nimi bychom vojáky naší, stále ještě národní, armády neměli zaměňovat. Nicméně si musíme připomenout, že kontraktoři nejsou ničím jiným, než výrazem alibismu a pokrytectví politiků, kteří nechtějí oficiálně posílat vojáky do cizích zemí.

Otázkou je, jak bychom označovali vojáky jakési evropské armády, po níž touží Merkelová a Macron. To už by byli opravdu žoldáci bez vlasti, protože EU arogantních, zbabělých a zkorumpovaných byrokratů, ekologických zlodějů, úchyláků a rasových multikulturalistů, vedená pohrobky německých nacistů a pangermánů, sudeťáky a kolaboranty, není a nemůže být naše vlast.

Kdo nese odpovědnost

Z hlediska ztrát, ve vztahu k počtu vojáků vyslaných na mise, zaujímáme jedno z předních míst v zemích NATO i EU. K padlým musíme připočítat i nepřehlédnutelný počet invalidů. Všem, kteří závidí vojákům platy a bojové příplatky, samozřejmě těm v misích, nikoli uniformovaným úředníkům na ministerstvu, mohu doporučit pouze jedno. Jděte sloužit, riskujte, zdraví, život, rozpad rodiny. Jaká je vaše cena? Důvodem vysokých zrát je vysoká odvaha našich vojáků. Jejich kolegové z takzvaného úžasného Západu, kterému se třicet let poníženě klaníme až k zemi, se je naučili rychle respektovat. Platí to rovněž o Slovácích nebo o Polácích. Velmi dobré jméno mají z evropských armád také Rusové. Je to dáno úrovní vzdělání, byť průběžně klesá, stejně jako technickou zručností, pružným myšlením a schopností se přizpůsobit a efektivně reagovat v nestandardních situacích. Viděl jsem to v Iráku.

Nicméně, musíme si především připomenout, že voják plní rozkazy a slouží obvykle tam, kam ho nadřízení pošlou, případně jako dobrovolník v destinaci, kam jsou vojáci vysíláni. Za vysílání vojáků do zahraničí a tudíž rovněž za ztráty nesou plnou odpovědnost politici, kteří rozhodují, přičemž někteří vojáci platí za jejich rozhodnutí zdravím a životy. Politici jsou voleni občany, takže každý z nás, jenž volil politiky, kteří posílají vojáky na zahraniční mise, nese svůj díl odpovědnosti. Rovněž nelze pominout, že účast v misích je určitým způsobem vykalkulované riziko, ve vztahu peněz, zdraví a života.

S kým se bojuje a spolupracuje

Logická je samozřejmě otázka smysluplnosti a bezpečnostní efektivity misí NATO a EU v Africe a v Asii a účast našich vojáků, zvláště ve vztahu k naší zemi. Zde si nelze dělat velké iluze. Spojenecké mise v Afghánistánu pravděpodobně nezabránily ani jednomu migrantovi a narkomafiánovi v cestě do německé EU. Z politického hlediska nepřinášejí mise nic, než jakousi deklaraci spolupráce v rámci NATO. V Mali zajišťuji ložiska uranu pro francouzské jaderné elektrárny, které zásobují energií zelené ekologické a bezjaderné Německo. O nějaké demokracii v Afghánistánu nemá smysl se bavit. Mise mají určitou hodnotu z hlediska výcviku v boji proti islámskému terorismu a testů výzbroje, což se bude v islamizované multikulturní EU určitě hodit. Každopádně mají úroveň a vycvičenou a bojovou hodnotu vojáků.

Naši vojáci tam v podstatě válčí proti stejným islámským teroristickým a narkomafiánským bandám, jako v letech 1979-1989 sovětská 4. armáda. Ta ovšem odešla bez porážky. Na území několikanásobně větším, než Vietnam a s podstatně drsnějším klimatem, měla při ročním nasazení 100.000 vojáků průměrné ztráty 1537 vojáků, což je dvacetkrát méně než roční počet obětí nehod na ruských silnicích. Navíc nedošlo k předpokládanému rozmístění amerických průzkumných a raketových systémů v Afghánistánu u jižní hranice tehdejšího SSSR, což byl hlavní důvod ruské invaze.

Ještě dva roky se po odchodu 4. armády držela vláda prezidenta Nadžíbulláha, přestože Gorbačov, ověnčený Nobelovou cenou za mír, jí nakonec přestal podporovat i výzbrojí a municí, aby se zalíbil svým novým přátelům. Výsledky současné koalice jsou horší. Export drog z Afghánistánu neustále roste, počet migrantů rovněž. Jednání USA s teroristickou organizací Tálibán je dokladem kapitulace po 17 letech bojů. Tálibán, Al-Kajdá, Islámský džihád, Hizballah, Hamás, Muslimské bratrstvo a další, vše je jedna banda islámských fanatiků a teroristů, na názvu nezáleží.

Zde bych připomněl, že Tálibán, který nám současná propaganda předkládá téměř, jako demokratické obhájce lidských práv, zahájil válku v Afghánistánu po odchodu sovětské 4. armády, a to s podporou Saúdské Arábie a Pákistánu a s americkými, íránskými a čínskými zbraněmi. Nicméně sázka na islám americkým a evropským politikům moc nevyšla, což dokazují současná potupná jednání s Tálibánem, který nemá nic společného s civilizací, natož s tou evropskou.