Důvody, proč se Vondra rozhodl pokusit se vrátit do politiky a kandiduje na post europoslance, jsou tři – dva politické a jeden osobní. Zmínil, že v 90. letech se povedlo získat více svobodného prostoru v naší zemi, ale nyní se začíná svoboda v Evropě znovu stříhat. „Tím, že se to děje kousek po kousku a nenápadně, je to možná nebezpečnější než kdyby to hrozilo jednorázově,“ dodává s tím, že lidé si toho nevšimnou, protože se mají dobře ekonomicky.

Jako druhý důvod vedoucí ho k návratu do politiky uvádí, že patnáct let od našeho vstupu se EU ocitá na křižovatce. Na jedné straně jsou prý ambiciózní jedinci, kteří chtějí vše směstnat do jednoho saka. „Mám obavu, že se tam všichni nevejdeme. Evropa je příliš pestrý kontinent, aby se z toho dal dělat superstát,“ říká Vondra, podle nějž bude výsledkem jen protireakce. „Lidi se naštvou. Z druhé strany mašírují nacisté, fašisté a anarchisté, kteří chtějí EU úplně rozbít. To si ale tedy také nepřeji,“ podotýká.

Třetí důvod je osobní, a sice, že si sedm let dal od vysoké politiky pohov. „Cítím, že mohu zemi posloužit, bude-li zájem. Jdu si změřit, jestli je poptávka, což je myslím čestný způsob,“ řekl s tím, že za tu pauzu doplňoval palivo, energii, vědomosti a ideály. „Jsem na patnáctém místě kandidátky ODS. Pokud mě lidé nevykroužkují, nemám šanci,“ zmínil.

Nedávno Vondra prezentoval analýzu s kontroverzním názvem Antimacron, jiný pohled na evropskou integraci. Nakopl ho k tomu prý Emmanuel Macron se svými ambiciózními projekty, které jsou nebezpečné. „Chtějí směstnat Evropu pod jednu kazajku harmonizovaných daní, což by brutálně omezilo naši konkurenceschopnost,“ varuje Vondra s tím, že by to znamenalo automaticky zvyšovat daně.

Macron chce, podle Vondry, sjednocovat azylovou politiku – čili jinými slovy, nutit nás měnit demografické složení naší země, stejně jako se to stalo v případě Francie. „Moje instinktivní reakce je, že touto cestou jít nemůžeme, protože to bude jen další vytváření tlaku v ‚papiňáku‘, který jednou bouchne a bude to špatně,“ míní exministr.

I Němci prý dobře vědí, že když bude „po francouzsku“, hrozí, že za to budou muset platit. A stejnou otázku si musíme prý klást i my. „Výhledově budeme patřit mezi velmi bohaté státy EU. Macron zkusil něco doma reformovat, ale do dvou týdnů měl lidi v ulicích. Byla to přímá reakce odstrčených na ambiciózní projekty elit,“ dal za příklad.