„Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je Pohyblivý svátek,“ napsal Ernest Hemingway jednomu příteli v roce 1950. ParlamentníListy.cz nepřijely do „města nad Seinou“, aby opěvovaly její půvaby, ale aby si posvítily na její vady na kráse. Takže se prošly po místech, která jsou známá jako noclehárny uprchlíků pod širým nebem.

Město pod Paříží

Pařížské metro bylo otevřeno roku 1900 při příležitosti tamní světové výstavy a teď denně přepraví kolem pěti a půl milionu cestujících. Jeho čtrnáct linek vypadá na mapě skoro jako různobarevná chobotnice. Do podzemí sejdu na stanici Sévres-Babylone, nedaleko Hotelu Lutetia, v němž prý Masarykova Maffie kdysi rozkreslovala hranice budoucího Československa. Právě v metru začíná má anketa mezi Pařížany. Ptám se, co si myslí o uprchlících, jak vnímají migranty. Má to jednu chybu. Z ročního studia francouzštiny mi zbyly dvě věty, takže se ptám anglicky, tedy řečí, kterou potomci galů až tak moc nemusejí.

„Je dobře, že zde jsou. Cestuji hodně a vidím, jak je důležité vnímat lidi z jiných zemí, jiného vyznání, jiného smýšlení. Člověku to rozšiřuje obzory poznání,“ sdělila starší paní ve vagónu metra, ještě než vyjel ze zmíněné stanice. Přestup na Slavkovském nádraží a jede se dál. „Bydlím kousek od stanice Stalingrad a je dobře, že se o běžence Francie stará,“ zmíní jedna dívka stanici, kam mířím, a její kamarádka dodá: „Podle mě tuhle zemi v mnohém obohatí.“