„Cizince bojující na straně separatistů lze rozdělit do tří kategorií: žoldnéři, zločinci a idealisti. (Čech) Behemot je žoldnéř, i když sám tvrdí, že začínal jako idealista. Hlásí se ke komunismu a nenávidí imperialismus, sám však přiznává, že ještě před půldruhým rokem hýřil v luxusních salonech na Kypru jako bodyguard místní mafie. Jednoho dne, jak tvrdí, se už nemohl dívat v televizi na zvěrstva ukrajinských fašistů, a tak spolu s přítelem Kavkazem vyrazil sem. Více než rok bojovali na neklidném úseku u fronty a Behemotovi postupně docházelo, že skomírající válka nabízí nové příležitosti k podnikání,“ napsal autor s tím, že Behemot patří k lidem, kteří nedávno v Ostravě zřídili neoficiální konzulát neuznávané Doněcké lidové republiky. „Behemotův pragmatismus proráží skrz každou ideologii. Kancelář v Česku prý nemá lákat proruské aktivisty, ale nadějné investory.“

Fronta se nehýbe, v zákopech vládne nuda a demoralizace. Behemot svlékl uniformu a hledá investory, které chce přesvědčit o panenském trhu, i když o „lidové republice“ už ví dost a štve ho byrokracie, nefungující instituce a chaotická vláda. Jestli hledáte riskantní investice s potenciálně vysokým výnosem, pak je právě on váš člověk. Zatím to na velké zbohatnutí nevypadá, Čech ještě nedostal ani vindru a v záložně musel prodat i neprůstřelnou vestu a přilbu.

Behemotův nejlepší přítel, Čech s přezdívkou Kavkaz, vlastním jménem Pavel Botka, je typickým produktem místní propagandy. Věří, že Západ zabíjí za pomoci chemických stop civilních letadel známých jako Chemtrails, ví, že let MH17 sestřelilo ukrajinské letadlo, ukrajinští vojáci jsou fašisti znásilňující malé děti a kyjevský Majdan zorganizovali agenti CIA.

Mário Reitman přizná jen to, že je rasistický skinhead z Banské Bystrice. Na hlavním bulváru neuznávaného státu, který se hlásí ke komunismu a protifašistické tradici a který obnovil sovětský zákoník, to sice zní bizarně, ale vše se prý dá vysvětlit. Mário, který byl na Slovensku odsouzen za sedm zločinů, si tu vinou násilnické povahy přivodil stejné problémy jako ve vlasti. Močil před vchodem do kavárny a kolemjdoucí starší paní nejprve urážel, poplival a nakonec zmlátil pěstí do tváře. Kdyby byl místní, čekalo by ho lynčování. Mezi vojáky se ale šeptá, že má své dny spočtené.

Sojka, vlastním jménem Martin Keprta, přišel do Donbasu jako jeden z prvních ještě za nejtvrdších bojů v roce 2014. Rodák z Petržalky byl kdysi členem kontroverzní organizace Slovenští branci. V bratislavském IBM vydělával 2000 eur hrubého, v Doněcku nedostane ani 300. Sedmadvacetiletý snílek patří do kategorie idealista. Přizná, že zabíjel lidi, zdráhá se ale prozradit, že začal kouřit, aby se to nedozvěděla matka na Slovensku.

V centru masivní propagandy

Pár Slováků a Čechů zemřelo v boji a část se potichu vypařila, s bojovými zkušenostmi a nadějí, že se úřady o malém dobrodružství nikdy nedozvědí. Kromě bojů v Donbasu nemají tito chlapci společného téměř nic, ani motivy svého odchodu ze střední Evropy. Nescházejí se, nebudují společnou komunitu. Když fantasta Sojka před místními médii ohlásil, že zakládá československou legii, nikdo kromě něj se do ní nepřihlásil. Často mezi nimi vládne nevraživost a pomlouvají se, snaží se však splynout s většinovou společností. Jsou stejně chudí jako místní, rádi se nechají pozvat. S plnými ústy hovoří o zbraních, o životě na frontě a alkoholismu, který se šíří mezi vojáky stejně rychle jako drogy a krádeže. Na Donbasu jich bojuje či žije několik desítek. K nové vlasti jsou kritičtí, jsou ale přesvědčení, že ji ohrožuje americký imperialismus a ukrajinští fašisté. Žijí v očekávání velké války, kterou prý Západ povede proti poslednímu svobodnému (tedy ruskému) národu. Žijí v epicentru masivní propagandy.

Stačil rok či dva a z českých a slovenských chlapců v Donbasu se až na pár výjimek stali vzorní a loajální občané vojenské diktatury. To je jejich jediný společný rys, i když jinak se vymykají černobílému hodnocení. Mnozí jsou přátelští a velkorysí, za své přesvědčení bojují stejně upřímně a s nasazením života jako jejich nepřátelé na druhé straně fronty.

U československých separatistů se skoro hmatatelně projevuje rozpor mezi jejich tvrzením či představami a skutečnou zkušeností. Ačkoliv vyrůstali v relativním blahobytu, po poměrně krátkém pobytu sdílejí s místními přesvědčení, že podřadné jídlo v doněckých obchodech je prvotřídní kvality, laciné polské a české sýry považují za exotický kulinářský zážitek a nákupní centra, kde je polovina obchodů zavřená, za vrchol luxusu. Těžko určit chvíli, ve které každý po svém zavrhl bývalou vlast. Jedno je jisté. Tito chlapci v Donbasu přestali být Čechy a Slováky.

Když český komunistický poslanec Zdeněk Ondráček v Doněcku hovořil o hledání společných zájmů Česka a Donbasu, Čech Kavkaz ho rázně přerušil: „Mne nezajímají žádné české zájmy. Jediné, na čem záleží, jsou zájmy nás. Doněcké lidové republiky.“