Co se podle Petra Millera tehdy povedlo? „Zmobilizovat obrovský, koordinovaný protest. Ke spokojenosti Václava Havla, ale i nás, spousty dalších bezejmenných organizátorů, kteří se k tomu dostali více méně náhodou. Takže – povedla se náměstí.“ Naopak, dle Millera se nepodařila naplnit očekávání lidí. „Všichni měli za to, že si polepší zvoněním klíčů a horováním pro kapitalismus, o němž ovšem nikdo nevěděl, jak v praxi probíhá. Nečekalo se, že to bude mít obrovské sociální důsledky. Že oběť, kterou lidé musí přinést, bude obrovská.“ Domnívá se bývalý politik.

„Proto po třiceti letech panuje tak obrovské zklamání. Ti, proti kterým se bojovalo, jsou zase nahoře – estébáci, komunisti, zkrátka všichni, kteří za minulého režimu škodili. Skoro se zdá, že takoví jedinci jsou nezničitelní.“ Dodal.

V čem podle něj pramení zklamání spousty lidí z polistopadových událostí? „Problém je, že i v kapitalismu se musí pracovat. Možná daleko intenzivněji. Navíc nad prací musíte sami myslet, nikdo druhý to za vás neudělá. Jó, za komunismu se razilo: ‚Nemyslete, od toho máte stranu, ve fabrice mistry‘. Dneska je to jinak. Říká se: ‚To ty mysli‘. V tom tkví zklamání spousty lidí. Oni sami se najednou musí namáhat.“

Pak Petr Miller zavzpomínal na dobu, kdy v listopadu 1989 organizoval mezi dělníky stávkové hnutí a nakonec na protirežimní demonstraci na Václavském náměstí přivedl několik tisíc pracujících z ČKD. K Václavu Havlovi třeba řekl: „Nikdy předtím jsme se neviděli, popravdě mě ani nezajímal. Jakmile jsme ale chtěli využít listopadové situace, bylo nutné to s ním a jeho lidmi koordinovat. Kvůli plánovanému průvodu nám sice různí mistři z fabriky vyhrožovali, věc už ale pokročila tak daleko, že jsme na ně nedbali.“