Obsazení zbytkového území Československa německými ozbrojenými silami (die Wehrmacht) zahájené už 14. března 1939 a paralelní odtržení Slovenska bylo výsledkem vývoje v evropské zájmové bezpečnostní politice mezi světovými válkami. Československo nemělo reálnou možnost uvedený vývoj zvrátit ve svůj prospěch. Negativní úlohu sehrály rovněž opakující se hospodářské krize. Opět se potvrdil známý a evropskou historií mnohokrát potvrzený fakt, že nejhorší vztahy mívá stát se sousedícími zeměmi, stejně jako fakt, že v případě rozdílných zájmů nemají mezinárodní smlouvy ani hodnotu papíru, na němž jsou napsány. V mezinárodní politice rozhodují ekonomické zájmy podporované vojenskou silou.

Bez ohledu na následně šířenou propagandu nemělo Československo v letech 1938 a 1939 žádného spojence, jenž by byl schopen či ochoten jít do války proti Německu, Polsku a Maďarsku. O osudu Československa rozhodly především velmocenské zájmy a bojeschopnost evropských velmocí, konkrétně Německa, Velké Británie, Francie a SSSR. Politické vedení USA se v té době drželo mimo evropskou politiku. Za velmoci se považovaly, byť do značné míry mylně, rovněž Itálie a Polsko. Nepodloženost jejich vojenského sebevědomí potvrdila zkouška bojem. Poláci se z bludnosti svých staletých představ o vlastní důležitosti evidentně nepoučili dodnes.

Obecně však lze konstatovat, že v období moderních válek, od šedesátých let devatenáctého století, určuje pozici státu ve světě, spolu s počtem obyvatel a ekonomickou silou, především šíře spektra vývoje a výroby nejmodernějších zbraní a zbraňových systémů. Dalšími důležitými pilíři bojeschopnosti státu je rozsah schopnost zajišťovat, pokud možno bez závislosti na zahraničí, dostatečné množství potravin, energií, surovin a léčiv. Neméně důležitá je stabilita hospodářského a politického vývoje, která se přímo odráží v průmyslu, zaměstnanosti, životní úrovni a názorech obyvatel státu a jejich ochotě stát bránit. Z řady hledisek byla situace v celé Evropě ve druhé polovině třicátých let, včetně ČSR, jemně řečeno, nedobrá, nejhorší ve Francii. Výjimkou byl z ekonomického hlediska pouze SSSR, který opakované hospodářské krize prakticky nepostihly, a v třicátých letech rovněž Německo, kde převzali moc nacisté. Obě uvedené země dominovaly z hlediska ekonomických výsledků, velikosti armád a kvality jejich výzbroje, a to v globálním měřítku. Německo bylo po USA nejsilnějším státem světa, přičemž nacistický pseudo socialistický režim podporovala převážná část obyvatel.

Prohnilé pilíře bezpečnosti

Československá zahraniční bezpečnostní politika se opírala o tři pilíře. Prvním byla Společnost národů, výtvor amerického prezidenta Wilsona se sídlem v Ženevě. Jednalo se o jakýsi pravzor pozdější OSN. Měla zabránit vzniku nové velké války v Evropě. Významnou úlohu v této organizaci hrál československý ministr zahraničních věcí, pozdější prezident Edvard Beneš, který byl již od roku 1919 uznávaným mezinárodním odborníkem z hlediska zahraniční politiky. Uvedená organizace zcela zklamala v případě agresí Japonska vůči Číně. Vojenskou pomoc legální čínské vládě poskytl SSSR. Dále za agrese Itálie v Habeši (Etiopie) a útoku Japonska na SSSR. Ještě hůře se předvedla z hlediska vměšování fašistické Itálie a nacistického Německa do občanské války ve Španělsku. Tam opět pomohl legální vládě SSSR, a to až poté, co Británie a Francie umožnily poskytnout rozsáhlou vojenskou pomoc fašistům ze strany Itálie a Německa. Společnost národů nevystoupila ani proti okupaci poloviny Litvy Polskem i v dalších případech. Německo ze Společnosti národů vystoupilo roku 1933.