Blížící se konec války na Ukrajině je výzvou nejen světové diplomacii, jak pružně najde schopnost hovořit s vítězem o porážce a podmínkách kapitulace, ale je i výzvou pro českou armádu. Jak zapomenout na většinu z toho, co se naučili její důstojníci ve škole, a vyhodit většinu z toho, co má, do starého železa. Vojáci budou muset drasticky přehodnotit své cíle, revidovat prostředky pro jejich dosažení a hledat chytré lidi, finance i technologie. Přesvědčit nás, že má cenu je platit. Měli by uvažovat i o tom, jak být užiteční v době míru a co nejméně neužiteční v době války.

První poučení je, že mír je přestávka mezi dvěma válkami. Druhým poučením z Ukrajiny je, že řeka je překážka horší než nepřátelské opevnění. Třetím poučením může být, že i dětské autíčko na vysílačku uveze minu či granát. Čtvrtým poučením je, že i mina může být ovládána vysílačkou a rozezná vlastní od cizích. Páté poučení je, kolik lidí při útoku protivníka umře, aniž dostane příležitost si vystřelit, a kolik jich za rok umře na průměrných 100 kilometrech fronty. Šestým poučením je řečnická otázka, zda česká armáda existuje proto, aby bránila stát, jeho kritickou infrastrukturu a civilní obyvatelstvo, nebo ji platíme, aby si hrála na státní žoldáky v cizině. Posledním poučením je, že když ve volbách zvolíte špatně, skončí to válkou.

Začíná zbrojení pro válku dronů a záškodníků. Ne, příští válku nepovedou těžce ozbrojená uskupení dělostřelectva, tanků a motorizované pěchoty za mohutného řevu uráááá. Nebude žádná bitva u Kurska. Nepotřebujeme obrněné krabice na pásech. Neuvidíte z nich dron, nevystřelíte na něj. Nejde z nich střílet ani do boků či vzad, jak to šlo ze starých bévépéček. Dnes jsou to pojízdné rakve s dokonalými, ale nepancéřovanými věžičkami, které lze proto zneškodnit velkorážnou odstřelovací puškou na půl kilometru. Příliš velké, příliš těžké. Příliš líné. Neumějí plavat, neumějí se potápět.