Na veřejnoprávní notu startuje pravidelný přehled mediálních zajímavostí. „Na Kavčích horách je rušno. Nejprve musel vyletět Marek Wollner, jedna z tváří války o Českou televizi v roce 2000, prý kvůli šikaně, sexuálnímu harašení a dalším praktikám, které se pro vynikajícího pracovníka naší nejlepší veřejnoprávní televize poněkud nehodí. Wollner na to reagoval vskutku pružně a kreativně. Udal svou sympatickou a národem neobyčejně milovanou moderátorku Noru Fridrichovou – víceméně z téhož: bossing, řvaní na podřízené, vytváření neurotizující atmosféry a tak dále. To už je druhá zvadlá veřejnoprávní květinka během pár týdnů,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Možná, že tento zábavný seriál bude mít další aktéry. „Třeba Václava Moravce, Jakuba Železného a kdovíkoho ještě. Co by tak na ně mohlo vyplavat? Cokoli, vždyť je to vlastně jedno. Jakmile se spustila lavina odpadlictví od společného koryta, lze si představit cokoli. Ale vážně. Jestliže dva vysoce postavení vedoucí pracovníci řeší téměř shodný problém, totiž svou neschopnost jednat s lidmi jako s lidmi, a ne jako hmyzem, cosi to vypovídá. Nejen o nich, na nich nezáleží. Takových Wollnerů a Fridrichových v zemi české běhají jistě stovky. Každý je nahraditelný a někdo může dokonce mít i jakési slušné vychování. Ne, je to chyba systému. Jestliže řídící mechanismy v televizi, kterou si platíme z vlastních kapes, fungují takhle mizerně, ptejme se po odpovědnosti,“ vybízí mediální analytik.

Vytratil se smysl pro podstatné ve zpravodajství

V první řadě Zdeněk Šámal, ředitel zpravodajství a sportu. „Svého času, co já sám pamatuji z naší příjemné spolupráce někdy na sklonku první dekády milénia, zřejmě úplně rezignoval na jakékoli pokusy hrát v tom rumrajchu zvaném ‚budova zpravodajství‘ aspoň roli arbitra a ochránce hradeb. Jestliže totiž nehlídá dobrou pověst – je-li tam vůbec ještě nějaká – své flotily, pak je mu to jedno, nebo o tom ani neví. Obojí je strašné pomyšlení. Přitom právě na Šámalovi lze dobře ukázat na stávající dekadentní stav té instituce. Pamatuji, že býval člověkem dobrých nápadů a dostatku energie je realizovat. Navíc měl smysl pro to podstatné, co by mělo být zákonem nad zákony v televizním zpravodajství, totiž vyváženost,“ oceňuje Petr Žantovský.

Za příklad vybírá dvoudenní kongres ODS v roce 2008. „ČT z toho dělala dva celodenní přenosy (šlo o to, zda zůstane předsedou Topolánek, nebo jej pokoří tehdy stoupající hvězda Pavel Bém). Záběry ze sálu se střídaly s debatami ve studiu, kde byli hosté věru rozmanitých denominací: politolog Petr Just, emeritní politik Daniel Kroupa – a já, který jsem se tehdy ODS zabýval opravdu zevrubně. Tedy tři různé názory na mnohé řečené. Umíte si dnes představit, jak se ve studiu na podobné téma – sjezd ODS – sejde třeba Václav Klaus (či někdo z jeho Institutu), proti němu třeba politolog Jan Hubáček a na třetí straně stolu třeba Ladislav Mrklas, takto šéf CEVRO, vysoké školy, založené kdysi Ivanem Langerem a dodnes prostoupené mnoha lidmi z ODS spjatými, například Alexandr Vondra, Petr Nečas a jiní. Nepředstavitelné,“ míní mediální odborník.

Česká televize je dům, v němž se hojně křičí

Přitom od té doby uplynulo jen nějakých patnáct let. „Česká televize je prostě obrazem naší doby – intolerantní, arogantní, samolibé a autoritativní. A to už vůbec nemluvím o hlavní odpovědnosti Petra Dvořáka, od něhož si rovněž mnozí – včetně mě – slibovali, že do ČT přinese pořádek, jakému ho naučila PPF, když byl v čele její Novy. Jenže Dvořák se asi stará o úplně něco jiného, než jsou poměry a pověst České televize. O co? Na to ať se ho ptá Rada, až bude teď chystat novou volbu generálního ředitele. A malý šťouchanec závěrem. Kdysi se jistému typu zařízení říkalo ‚vykřičený dům‘. Jak se na kauzách Wollnera a Fridrichové ukazuje, Česká televize je dům, v němž se rovněž hojně křičí. Co vám to napovídá?“ ptá se Petr Žantovský.