„Vojta Mynář mi říká, že v Orenburgu platí staré kunčické heslo: My stavíme stavbu, stavba staví nás,“ píše spisovatel Jiří Stano v novele My z Orenburgu, popisující stavbu sovětského plynovodu. Na něm podle pamětníků novopečený europoslanec skutečně vykonával funkci předsedy celostaveništního stranického výboru, což prý byla větší funkce, než ředitel celé stavby. Žádnou dělnickou práci však prý na stavbě nevykonával, byť sám tvrdí opak.

„Stavba je pro každého účastníka vizitkou, která sama bude mluvit o člověku jako o politicky vyspělém občanu a zaníceném internacionalistovi,“ sliboval v románu ostravskému krajskému tajemníkovi Miroslavu Mamulovi. Obávaného ostravského stalinistu prý také v knize neustále cituje.

Hrdý držitel titulu RSDr. z Vysoké školy politické vstoupil do KSČ hned na počátku normalizace. „Přišli za mnou, že jsem dobrý synek, a už jsem tam byl,“ vysvětloval později. V SSM a ve straně zdárně postupoval, a po sametové revoluci jen vyměnil rudou za oranžovou. Působil jako starosta ostravských Radvanic a náměstek ostravského primátora. Nyní po zesnulém Jiřím Havlovi nastupuje do Evropského parlamentu.

Jeho kariérní postup vzbuzuje rozpaky. Jeden z ostravských blogerů novopečenému poslanci připomněl „v Bruselu se rusky nedomluvíte.“ To však není nic proti advokátce Kláře Samkové, která na svém facebookovém profilu napsala: „Předpokládám, že budu (opět) nařčena z „primitivního antikomunismu“, ale stejně to musím říci: ZASRANÝ KOMOUŠI, TÁHNĚTE UŽ KONEČNĚ DO PRDELE.“ Následně doporučuje, aby tak učinili všichni, přesně podle písně „Z národů, ať jsme různých.“