Jedním z úspěšných pašeráků lidí je také Cisse Mahamadou, který podniká cestu do Libye jednou týdně s asi třiceti cestujícími. Společně musí nejprve překonat dlouhou a namáhavou vzdálenost přes Saharu. „Já se cítím na Sahaře jako doma. Jiní ale ne, takže se tam ztratí. Jednou jim dojde palivo, podruhé voda a další nebezpečí hrozí také od džihádistů a zlodějů. Pokud budete mít štěstí, tak vás jenom okradou. V opačném případě vás všechny zabijí,“ vypráví pětadvacetiletý mladík reportérovi britského deníku. Každou noc do Agadazu dorazí stovky nových migrantů. Místní úřady odhadují, že do konce letošního roku jich bude celkem 100 000. Mnozí z nich podnikají desítky hodin trvající cestu starými autobusy, ale to nejhorší mají ještě před sebou.

Jak líčí reportér Kingsley, Agadez představuje bludiště nízkých hliněných staveb, nad kterými vyčnívá pouze sedmadvacet metrů vysoký minaret. Domy jsou většinou jednopodlažní a nemají okna. Asi padesát z nich využívají ke svým účelům pašeráci lidí. Když migranti dorazí na místo, ujmou se jich pašeráci a začíná smlouvání. „Běžná cena za dopravu na hranice s Libyí stojí v přepočtu asi 166 liber. Jeden z cestujících mi však říká, že zaplatil téměř dvojnásobek. Samotný Mahamadou tvrdí, že on sám vybírá od každého jen 55 liber. I tato částka je však vyšší, než si v západní Africe vydělá člověk za celý měsíc. Podle Mezinárodní organizace pro migraci většina Afričanů neprchá před válkami, ale chudobou,“ uvádí Kingsley.

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

Nigerijský instalatér Paul Ohioyah si na cestu do Evropy půjčil téměř 2000 liber. „Doma jsem nemohl sehnat ani peníze na běžnou stravu. Měsíčně jsem měl tak dva zákazníky. Než jsem sehnal dalšího, peníze už byly dávno utracené. Bude lepší, když zemřu tady, než abych se vracel domů,“ svěřuje se jednatřicetiletý dobrodruh. Jeho přítel, třiatřicetiletý inženýr Ojeomokhai Felix, používá ještě silnější rétoriku. „Lepší žít v zemi, kde zuří válka, než v Nigérii. Lidé tam umírají hlady či proto, že nemají peníze na léky. Když prodáte svůj dům za 3000 liber, tak už se zpět prostě nevrátíte.“ Pašeráckému byznysu se daří i proto, že spousta policistů bere úplatky. Mahamadou platí na každém ze tří kontrolních stanovišť jako úplatek 11 liber za každého pasažéra.

Místní úřady i policie připouští, že je téměř nemožné pašerácký byznys výrazně omezit. Niger patří k nejchudším zemím světa a pašování je zde v Agadezu jednou z mála finančních jistot. Ještě před osmi lety sem jezdili turisté, ale vlna berberských povstání a vzestup buňky al-Káidy cestovní ruch náhle zastavily. Mnozí z cestujících byli cestou do Libye oloupeni a někteří se stali také terčem násilí. Přesto je to neodradí od dalších pokusů dostat se do Evropy. Podle převaděče Mahamadoua Evropanům budování žádných plotů nepomůže. „Ani ploty nabité elektřinou nemají šanci migraci zastavit. Tito lidé trpí a oni budou cestovat kamkoli, kde mohou najít jen o trochu lepší život. Jeden z mých cestujících mi nedávno říkal, že Evropa má vzhledem ke koloniální minulosti povinnost všechny africké migranty přijmout s otevřenou náručí,“ uzavírá Mahamadou.