Kdybych já měl vzpomínat, tak se obávám, že spousta věcí se mi už vytratila z paměti. Každý den zjišťuju, že víc a víc. Oznamuji, že v práci Josefa Petráně, která je věnovaná situaci na filosofické fakultě, jsem byl označen za předsedu Komunistické strany Československa, základní organizace, kterým jsem opravdu tedy nebyl. 

Jednak to nebylo možné, protože jsem byl student. A to samé se mi stalo kdysi po letech, už nevím při kterém setkání s Mílou Ransdorfem, který se mě ptal, proč on tedy nemůže vlastně dělat ani docenturu na filosofické fakultě, proč ten špatný posudek nebo co to rozhodnutí ovlivnilo. Jemu velmi dobře známý kdysi učitel takzvaného společného základu, inženýr ekonom, který přišel z Vysoké školy ekonomické a udělal nějakou kandidaturu z Hegela, protože to bylo u pana profesora Sobotky, jednoho z prvních mužů takzvaného zdravého jádra z normalizace, a tomu to nějak vadilo, že kolega Ransdorf by se vrátil do vědecké instituce.

Říkám zaměrně kolega, protože já jsem ho pozval na jeden ze svých prvních seminářů, který byl věnován aktuálním problémům České republiky, nebo tehdy ještě Československa. A pak tam byla ještě asi dvakrát  jeho hodnocení, mimochodem jsem s ním také seděl v té místnosti, kde dostával onu stranickou důtku od Vladimíra Dlouhého, tak jsem mu vysvětloval, co je na stropě, a on říkal. „Já tu místnost dobře znám, tady mi Vladimír Dlouhý udělil za cosi stranickou důtku.“

Potom, po letech... já jsem mezitím strávil 2 roky v Koreji na univerzitě. A když jsem se vrátil, tak mě hned samozřejmě začal zkoušet z korejštiny; a ačkoliv jsem měl vždycky takový pozitivní vztah ke studiu jazyků a začal jsem jich celou řadu studovat, tak jsem se nikdy nedostal dál než na takové to povídání z huby do huby. A tomu on nevěřil, on si myslel, že mu to tajím a že to musím umět. Ty debaty o těch studiích jazyků byly nekonečné a musím říct, že dodneška z toho mám neuvěřitelnou, s prominutím, srandu, protože když jsem ho chtěl přinutit, aby mi řekl, který ten jazyk se mu líbí vlastně nejvíc, tak to trvalo asi čtvrt hodiny a on pořád říkal „to nemůžu, vy byste se smál“ a nakonec se přiznal, že nejvíc se mu líbí švédština a portugalština. Dodnes nevím, kde je ta spojnice mezi tou portugalštinou a švédštinou. Ale co bylo zajímavé. Já mám spoustu přátel, kteří jsou také šílenci a učí se jazyky podle mapy. Ale on mluvil těmi jazyky správně včetně výslovnosti. Já jsem s ním měl shodou okolností takovou inspirativní schůzku, kde jsme také přišli na ruštinu, a taky se kroutil. To víte, to nebylo to klausovské „ja bydlaju v chatě hned za rogom“. To byla ruština prostě gramaticky správná. Já jsem říkal: „Jak je to možné?“ A on: „Já jsem tam byl na stáži.“ A já na to: „To nestačí.“ A on mi řekl kuriózní výmluvu: „Vždyť jsem komunista“. To bylo typické jeho uvažování. Ale to bylo tím, že on se přece jen na ten svět díval z Evropy, nebo z dějin evropské filosofiie, kde našel ten referenční bod; a já jsem měl zájem o ty neevropské země a neevropské jazyky, tak jsem tu Evropu viděl tam odsud, z toho druhého konce. A zeptal jsem se ho, jak to je tedy s tou ruštinou v Bruselu. To bylo tehdy na začátku toho jeho mandátu. A on řekl: „To je druhý nejpoužívanější jazyk. Protože oni dost často říkali, podobně jako čeští politici, že jejich jazykové znalosti jsou angličtina, ruština, což překládali jako ruština, angličtina, z mnoha různých důvodů; dokonce i když si chtějí něco o sobě říct soukromě, vlastně v přítomnosti někoho jiného. A tím mě vlastně přivedl... já jsem mu položil otázku, jak se překládají ty názvy evropských institucí, institucí Evropské unie do ruštiny. A on se úplně rozzářil, teď to samozřejmě ze sebe vychrlil a já si od té doby pamatuju, co to je Evropejská saviet a co dělají kamisáři; a to jsme si ještě zpívali, takže i tu atmosféru uměl vystihnout – a tím mě navedl k tomu, abych se na tu politiku díval jaksi z toho filologického nebo lingvistického pohledu.

A musím říct, že teď... já jsem s ním kdysi začínal v těch 60. letech, ale když teď mám trochu víc času, tak se tím víc a víc zabývám a je to neuvěřitelné. Ta politologie má velké komplikace s tím, jak si opatřit prameny a jak je kriticky analyzovat; a většinou se v tom člověk strašně snadno zmýlí. V jedné věci se nezmýlí a to je jazyk. Jak kdo používá terminologii. Když Václav Klaus řekne, že někdo stojí na druhé straně barikády, tak už také vím, že absolvoval dějiny mezinárodního dělnického hnutí a že z toho má přinejmenším zápočet.

Jiřina Šiklová... mám osobní zážitek, protože mě zkoušela také ze společného základu a pak s tím svým kdysi prvním mužem Zdeňkem Šiklem z dějin současnosti. Prostě to slyším, jako kdyby ten Míla Ransdorf to říkal, že je to dobrá cesta, ale že ještě musím se sebou něco udělat.

Celé video najdete ZDE.

 A konečně snad tu poslední věc, jak on dokázal někoho zaujmout. Tak musím říct, že mě, když jsem se vrátil na filosofickou fakultu, tak mě při nějaké náhodné příležitosti paní správcová, ta domovnice filosofické fakulty – to byla paní, která tam byla snad už 60 let, to byl takový dobrý duch filosofické fakulty – tak mně položila vážnou otázku, jak je to možné, že ti nekomunisti toho pana doktora Ransdorfa tak pomlouvají, že jsou to oni všechno ti bývalí komunisti, kteří tam ale procházeli bez jakékoliv bázně a hany. A ten Ransdorf má pořád nějaké maléry. A to je hlas prosté paní, se kterou se Míla uměl také zastavit na chodbě a něco jí říct. Takže nebudu dál otravovat, především si myslím, že vynikajícím nápadem, jak na něj vzpomínat a uctít ho, je vznik Ransdorfovy knihovny. Doufám, že se tam konečně dostanu i k Stalinově práci o jazykovědě a (...), nemluvě tady o ekonomických problémech socialismu – a budu se snažit z té své chřadnoucí knihovny, protože už ji pomalu likviduji, tam dodat aspoň něco, co považuji za vhodné, aby se tam také dostalo. Protože když nám teď budou zakazovat ten internet, tak nebudu dostávat zprávy od Radima Valenčíka, protože zřejmě budu na seznamu prvků se zahraniční účastí, jak říká paní Romancovová. Tak zřejmě se vrátíme zase do dob F. L. Věka a budeme si chodit  půjčovat knížky a roznášet letáky. Takže tímto optimistickým závěrem se loučím.