„Byla jsem pozvaná na seminář, pořádaný SPD v Poslanecké sněmovně na téma ‚Budoucnost ekonomiky 21. století‘. Dokonce jsem přislíbila, že na půdě Poslanecké sněmovny, kde se dne 13. 6. 2018 pořádal, přednesu příspěvek. Na místo jsem však bez omluvy nedorazila. Příspěvek nebyl napsaný. I když zdaleka ne vždy vše stíhám, je tento přístup pro mne tak netypický, že jsem se rozhodla jej zanalyzovat a přijít na kloub tomu, proč jsem příspěvek nenapsala a odmlčela se na řadu dní, než jsem byla schopna alespoň dodatečně poslat omluvu své nepřítomnosti,“ poznamenala úvodem Samková.

„Říká se tomu ‚zahlcení jednotlivostmi‘. Padají na vás ze zdánlivě prázdného prostoru a jejich zdrojem jsou sociální vaše vztahy – ony psychology tolik opěvované ‚slabé vazby‘, které vytvářejí síť našeho života a dávají mu ukotvení v čase, prostoru, v místě. V jednu chvíli se jich však nakupí tolik, že místo pozitivního ukotvení přinášejí svázanost: ‚slabé závazky‘ způsobí, že se nemůžete hnout z místa. Chcete je splnit, protože dobře víte, že všechny jsou důležité a především pro ‚sběratelku přítomnosti‘ jakou jsem já představují příslib otevření dalších zlatých dolů vazeb, kontaktů, událostí – prostě přítomnosti, z níž jak z tajuplných blat se kdesi na dně rašelinového podloží splétají pramínky budoucnosti – ach, tak vzrušivé a vzrušující budoucnosti. Jednotlivosti však kromě krůpějí rosy budoucnosti přinášejí i odloučení od zítřka: znemožňují pohlédnout na budoucnost v její celistvosti, znemožňují pohledět na její široký rámec a vidět to, co ji ve skutečnosti určuje – totiž megatrendy, které pro svůj mohutný přiliv nesou patrny jinak než z velké, opravdu velké vzdálenosti. Na seminář jsem tedy nepřišla proto, že jsem byla spoutána,“ podotkla advokátka.

Druhým důvodem bylo podle ní to, že se cítila v nesouladu s tématem semináře. „Jistě budou všichni chrlit ekonomická data, úvahy o HDP. Já však mám na otázku, co bude určovat ekonomiku nejen 21. století, ale i století a tisíciletí následující, zcela jiný názor. Pro mne je určujícím faktorem pro růst a rozvoj ekonomiky člověk, respektive lidská mysl. Nad touto ideou přemítám již dlouho a nabývá stále pevnějších obrysů. Možná, že moje nedostatky a nespolečenské chování ve směru k onomu semináři jsou dobrou příležitostí nejen k nápravě společenských faux pas, ale také příležitostí pro její konkrétní formulaci,“ sdělila.

„Abych mohla obhájit svou myšlenku o tom, že pro ekonomiku a její rozvoj je nejdůležitější lidská mysl, musím se nejdříve vypřádat s jedním tvrzením, které je opakováno stále dokola a dokola na všech úrovních – od vrcholných politiků až po debaty u piva ve čtvrté cenové. Totiž, že je nás málo. Evropa vymírá a je potřeba zajistit populační růst, a to jakýmkoliv způsobem. Buď zásadní demografickou změnou v podobě dovozu imigrantů anebo umělým pro-populačním růstem, kdy primární úlohou ženy bude opět především rodit děti. Údajným důvodem pro tuto potřebu je, že pro starší generaci ‚nebude mít kdo vydělávat na důchody‘, a co se týká mladší generace, zejména té ekonomicky aktivní, tak je zřejmé, že ‚nejsou lidi‘,“ podotkla.

„Vyslechla jsem průběhu svého života lamentace desítek vrcholných vědců stěžujících si, že nemají komu předat své výzkumy, své poznatky. Všichni – ano – všichni moji klienti zoufale shání pracovní síly, vrcholnými odborníky počínaje a těmi, kdo jim vymění koberce v kanceláři konče. Většina lidí kolem mne se cítí uštvaná a pod tlakem. A v této situaci nám prý uleví více lidí, více pracovníků. Pominu teď zcela pošetilou představu, že desetitisíce afrických migrantů se ze dne na den zapojí do zdejších složitých pracovních procesů i sociálních vztahů, budovaných po staletí a vyplní – a to jen a pouze – ty mezery, ve kterých cítíme nedostatky pracovních sil. Tvrdím, že jakékoliv zvyšování populace povede pouze k tomu efektu, jehož záludnost již brilantně popsal nejpřednější český velikán, Jára da Cimrman: I jemu se totiž při budování jeho samohybného důlního výtahu nezodpovědně hromadili horníci v dole, neb k tomu, aby určitý počet dělníků vyfáral, bylo potřeba vždy alespoň o jednoho horníka více, aby ti vyfárávavší převážili. Nepomohly ani striktní příkazy a směrnice, že do dolů je nutno fárat najezený a nevyprázdněný, zatímco pro vyfárání je nutno se nejen řádně vypotit prací, ale též ulehčit tělu i všemi dalšími předvídatelnými způsoby. Jsem přesvědčena, že zmnožující se populace – ať by jí bylo dosaženo jakýmkoliv způsobem – by coby údajně vedlejší, ale ve skutečnosti hlavní problém přinesla další zmnožení sociálních vztahů, další zmnožení ‚děr‘ na trhu práce a v neposlední řadě další nároky na sociální a důchodový systém. Jinými slovy – horníků v Cimrmanově dole by stále přibývalo, a to i kdyby směrnice pro fárání psali bruselští specialisté. Mám takové tušení, že k podpoře tohoto mého tvrzení by mohli něco říci matematici, zabývající se kombinatorikou,‘ míní. 

„Abych to vzala zkrátka, pro-populační politika je nesmysl, ať se to vezme ze strany ‚dovozu pracovních sil‘ – správně euro-otroků bez nároků na vlastní sny o rozvoji vlastního lidství – nebo ze strany vytíženosti děloh evropských žen. Ovšem fakt je, že dnešní problémy jsou dnešními nástroji neřešitelné, a navíc se zdají být i nevyřešitelné. Stále je neuvěřitelné množství té nejjednodušší práce, která zbývá nevykonána – a čím je práce méně kvalifikovaná, tím hůře nacházíte lidi, kteří se jí budou věnovat. Uklízečka je nedostatkové zboží svým způsobem více než neurovědec. V čem je problém? Podle mého názoru v tom, že ta uklízečka, popeláři, prodavačky, kuchařky v hromadných stravovacích zařízeních, automechanici, zahradníci udržující naše parky, silničáři látající silnice i tu proklatou dé jedničku, že ti všichni jsou stále ještě potřeba. Ještě? Ano... ještě... Nemáme dost intelektuálních sil, abychom tyto práce – tyto nejjednodušší, leč nesystémové práce – nahradili a vyřešili je jinak. To, co nám zoufale schází, nejsou uklízečky, ale intelektuální potenciál, který by všechno toto vyřešil. Konkrétněji? Potřebujeme energii – neomezenou, takřka bezcennou energii, která by všechny tyto práce bez ohledu na energetickou náročnost řešení prostě vyřešila. Nejsem vědec – nevím, kde tu energii vzít. Určitě ne z biopaliv, přílivových elektráren, vzduchových vrtulí, ba ani ze solárních panelů. Nutně potřebujeme něco vymyslet. Anihilaci hmoty s antihmotou, funkční bezproblémové tokamaku – netuším... ale zase začínám číst sci-fi, protože standardní zdroje inspirace se mi zdají být vyčerpány,“ poznamenala také.

„K tomu, abychom mohli něco vymyslet – opakuji znovu – potřebujeme naprosto nutně to nejnedostatkovější zboží dnešní doby – intelektuální potenciál. Kde ho vzít? Každý den ve své kanceláři jej splachuji do kanálu, archivuji či proháním skartovačkou... Každý den – a u vědomí existence milionů rozvodových advokátních kanceláří po celém světě – jsem svědkem přehlídky ztraceného času a zcela vyplýtvaného a promrhaného intelektuálního potenciálu mých klientů, kteří jsou jen nepatrným pilotním vzorkem pro výpočet ztrát celé naší lidské pospolitosti na planetě Zemi. Před asi deseti lety jsem se pokusila spočítat ztráty (při průměrní mzdě 100,-Kč/hod.) způsobené státnímu hospodářství rozvody. Měla jsem na mysli pouze hodnoty, které nebyly účastníky rozvodových řízení vytvořeny kvůli tomu, že lidé investovali svůj čas a intelektuální potenciál nikoliv do řešení skutečných problémů, jejichž vyřešení by pravděpodobně z převažující části vyřešilo i jejich osobní problémy, ale do řešení osobních vztahů. Jejich tak zvané ‚vyřešení‘ je přitom typickým výsledkem hry s nulovým součtem. Žádná přidaná hodnota se nevytvoří. V nejlepším případě se odvalí kámen z cesty, po které je možno dál jít. Ale tu energii, kterou na odvalení kamene bylo třeba, tu už nikdy nijak nevynahradíte, nikdy ji nijak nedoženete. Nikdy z ní nevznikne něco, co by bylo... výsledkem hry s nenulovým součtem, s přidanou hodnotou, která by se mohla dále rozvíjet jako mocninná řada,“ řekla.

„Jestliže mají být problémy ekonomiky 21. století vyřešeny, musí se tak stát – respektive, může se tak stát, pouze – jinými, mimo-ekonomickými nástroji. Jsem přesvědčena, že se tak může stát pouze prací s lidskou myslí. S tou myslí, o níž je známo – především díky obrovskému rozvoji neurověd v posledních desetiletích – již tak mnoho, přičemž tak mnoho je v aplikační praxi ignorováno,“ dodala dále Samková a zmínila i svůj návrh na vyřešení všech problémů ekonomiky 21. století.

„Je to praktická aplikace všeho, co víme o lidské mysli do každodenního života. Počínaje péčí o děti a jejich výchovou od narození (vždyť je všeobecně známo, že co do dítěte nevložíte do tří let jeho věku, už tam není. Co bylo vloženo do myslí dětí, z nichž vyrostli dnešní migranti – ptám se? A rovněž se ptám: proč se na to nikdo neptá?) přes školský systém, přes rozšíření všeobecného přesvědčení, že o vztahy a emoce je potřeba pečovat stejně jako o elementární fyzické zdraví,“ dodala.

„Mnoho lidí, a to i humanitně vzdělaných vědců, je pobouřeno, kolik mladých lidí se dnes hlásí na humanitní obory, zejména psychologii, sociologii či politologii, a shledává toto zcela neužitečným. Nikoho z těchto kritiků údajné nadvýroby absolventů ‚věd o mysli‘ (a to na úrovni jednotlivce, skupiny či státu) nenapadá, že tento zájem je výsledkem podvědomého pochopení lidstva jako celku, že právě v této oblasti leží řešení lidských problémů. Kromě toho jsou tyto obory v našem školském systému zcela poddimenzovány. Nikdo se nepozastaví nad tím, že fyzika se učí od třinácti let (sedmé třídy) chemie od čtrnácti (osmé třídy), avšak s psychologií, sociologií a politologií se žáci setkávají na základní škole v tak omezeném rozsahu, že tyto předměty nemají ani svůj vlastní název. O praktickém nácviku mezilidských dovedností – aplikované psychologii v partnerských či rodičovských vztazích, tedy pro situace, jimiž projde zhruba 95 % populace, pak už není nikde ani vidu ani slechu. I naprostá většina středoškoláků se propracuje k maturitě (učňovské školství si ani netroufnu zmiňovat) bez toho, aby se s těmito vědními okruhy reálně potkala. Přitom zasahují do jejich životů stejně jako vědy přírodní, ba možná, přihlédneme-li ke každodenní zkušenosti, i více. Ti, kteří nastupují v těchto oborech do prvních semestrů vysokých škol pak jsou skutečně tím, co hlásá jejich index: prvňáky...“ řekla.

„Pro další ekonomický rozvoj lidstva je nutno najít další zdroje. Hlavním a nejpodstatnějším zdrojem je náš intelekt, s jehož pomocí můžeme vyřešit problémy, kterým jsme nuceni čelit. Intelekt je ale brzděn emocemi, které však mají schopnost jej potencovat. Tato schopnost emocí však není vůbec využívána. Zvládnutí – nikoliv odstranění! – emocí uvolní neuvěřitelné zdroje mentální energie, které bez problémů najdou zdroje energie skutečné, tedy zdroje pro řešení veškerých ekonomických problémů, se kterými se potýkáme nyní. Přestaňme proto hledat ekonomické zdroje tam, kde evidentně nejsou, a přestaňme je přehlížet tam, kde jsou. Když to dokážeme, můžeme se velmi rychle přehoupnout přes nutnost hledat řešení pro takové marginální a zbytečné problémy, jako je – budoucnost ekonomiky jednadvacátého století,“ uzavřela Samková.

Celý příspěvek Kláry Samkové:

Budoucnost ekonomiky 21. století 
(poznámky sběratelky přítomnosti)

Byla jsem pozvaná na seminář, pořádaný SPD v Poslanecké sněmovně na téma „Budoucnost ekonomiky 21. století“. Dokonce jsem přislíbila, že na Půdě poslanecké sněmovny, kde se dne 13. 6. 2018 pořádal, přednesu příspěvek. Na místo jsem však bez omluvy nedorazila. Příspěvek nebyl napsaný. I když zdaleka ne vždy vše stíhám, je tento přístup pro mne tak netypický, že jsem se rozhodla jej zanalyzovat a přijít na kloub tomu, proč jsem příspěvek nenapsala a odmlčela se na řadu dní, než jsem byla schopna alespoň dodatečně poslat omluvu své nepřítomnosti.

Říká se tomu „zahlcení jednotlivostmi“. Padají na vás ze zdánlivě prázdného prostoru a jejich zdrojem jsou sociální vaše vztahy – ony psychology tolik opěvované „slabé vazby“, které vytvářejí síť našeho života a dávají mu ukotvení v čase, prostoru, v místě. V jednu chvíli se jich však nakupí tolik, že místo pozitivního ukotvení přinášejí svázanost: „slabé závazky“ způsobí, že se nemůžete hnout z místa. Chcete je splnit, protože dobře víte, že všechny jsou důležité a především pro „sběratelku přítomnosti“ jakou jsem já, představují příslib otevření dalších zlatých dolů vazeb, kontaktů, událostí – prostě přítomnosti, z níž jak z tajuplných blat se kdesi na dně rašelinového podloží splétají pramínky budoucnosti – ach, tak vzrušivé a vzrušující budoucnosti.
Jednotlivosti však kromě krůpějí rosy budoucnosti přinášejí i odloučení od zítřka: znemožňují pohlédnout na budoucnost v její celistvosti, znemožňují pohledět na její široký rámec a vidět to, co ji ve skutečnosti určuje – totiž megatrendy, které pro svůj mohutný přiliv nesou patrny jinak než z velké, opravdu velké vzdálenosti. Na seminář jsem tedy nepřišla proto, že jsem byla spoutána.

Druhý důvodem bylo, že jsem se cítila v nesouladu s tématem semináře. Jistě budou všichni chrlit ekonomická data, úvahy o HDP. Já však mám na otázku, co bude určovat ekonomiku nejen 21. století, ale i století a tisíciletí následující, zcela jiný názor. Pro mne je určujícím faktorem pro růst a rozvoj ekonomiky člověk, respektive lidská mysl. Nad touto ideou přemítám již dlouho a nabývá stále pevnějších obrysů. Možná, že moje nedostatky a nespolečenské chování ve směru k onomu semináři jsou dobrou příležitostí nejen k nápravě společenských faux pas, ale také příležitostí pro její konkrétní formulaci.

Abych mohla obhájit svou myšlenku o tom, že pro ekonomiku a její rozvoj je nejdůležitější lidská mysl, musím se nejdříve vypřádat s jedním tvrzením, které je opakováno stále dokola a dokola na všech úrovních – od vrcholných politiků až po debaty u piva ve čtvrté cenové. Totiž, že je nás málo. Evropa vymírá a je potřeba zajistit populační růst, a to jakýmkoliv způsobem. Buď zásadní demografickou změnou v podobě dovozu imigrantů anebo umělým pro-populačním růstem, kdy primární úlohou ženy bude opět především rodit děti. Údajným důvodem pro tuto potřebu je, že pro starší generaci „nebude mít kdo vydělávat na důchody“ a co se týká mladší generace, zejména té ekonomicky aktivní, tak je zřejmé, že „nejsou lidi“. Vyslechla jsem průběhu svého života lamentace desítek vrcholných vědců stěžujících si, že nemají komu předat své výzkumy, své poznatky. Všichni – ano – všichni moji klienti zoufale shání pracovní síly, vrcholnými odborníky počínaje a těmi, kdo jim vymění koberce v kanceláři konče. Většina lidí kolem mne se cítí uštvaná a pod tlakem. A v této situaci nám prý uleví více lidí, více pracovníků. Pominu teď zcela pošetilou představu, že desetitisíce afrických migrantů se ze dne na den zapojí do zdejších složitých pracovních procesů i sociálních vztahů, budovaných po staletí a vyplní – a to jen a pouze – ty mezery, ve kterých cítíme nedostatky pracovních sil. Tvrdím, že jakékoliv zvyšování populace povede pouze k tomu efektu, jehož záludnost již brilantně popsal nejpřednější český velikán, Jára da Cimrman: I jemu se totiž při budování jeho samohybného důlního výtahu nezodpovědně hromadili horníci v dole, neb k tomu, aby určitý počet dělníků vyfáral, bylo potřeba vždy alespoň o jednoho horníka více, aby ti vyfárávavší převážili. Nepomohly ani striktní příkazy a směrnice, že do dolů je nutno fárat najezený a nevyprázdněný, zatímco pro vyfárání je nutno se nejen řádně vypotit prací, ale též ulehčit tělu i všemi dalšími předvídatelnými způsoby. Jsem přesvědčena, že zmnožující se populace – ať by jí bylo dosaženo jakýmkoliv způsobem – by coby údajně vedlejší, ale ve skutečnosti hlavní problém přinesla další zmnožení sociálních vztahů, další zmnožení „děr“ na trhu práce a v neposlední řadě další nároky na sociální a důchodový systém. Jinými slovy – horníků v Cimrmanově dole by stále přibývalo, a to i kdyby směrnice pro fárání psali bruselští specialisté. Mám takové tušení, že k podpoře tohoto mého tvrzení by mohli něco říci matematici, zabývající se kombinatorikou.

Abych to vzala zkrátka, pro-populační politika je nesmysl, ať se to vezme ze strany „dovozu pracovních sil“ – správně eurootroků bez nároků na vlastní sny o rozvoji vlastního lidství – nebo ze strany vytíženosti děloh evropských žen.
Ovšem fakt je, že dnešní problémy jsou dnešními nástroji neřešitelné a navíc se zdají být i nevyřešitelné. Stále je neuvěřitelné množství té nejjednodušší práce, která zbývá nevykonána – a čím je práce méně kvalifikovaná, tím hůře nacházíte lidi, které se jí budou věnovat. Uklízečka je nedostatkové zboží svým způsobem více než neurovědec. V čem je problém? Podle mého názoru v tom, že ta uklízečka, popeláři, prodavačky, kuchařky v hromadných stravovacích zařízeních, automechanici, zahradníci, udržující naše parky, silničáři látající silnice i tu proklatou dé jedničku, že ti všichni jsou stále ještě potřeba. Ještě? Ano... ještě... Nemáme dost intelektuálních sil, abychom tyto práce – tyto nejjednodušší, leč nesystémové práce nahradili a vyřešili je jinak. To, co nám zoufale schází, nejsou uklízečky, ale intelektuální potenciál, který by všechno toto vyřešil. Konkrétněji? Potřebujeme energii – neomezenou, takřka bezcennou energii, která by všechny tyto práce bez ohledu na energetickou náročnost řešení prostě vyřešila. Nejsem vědec – nevím, kde tu energii vzít. Určitě ne z biopaliv, přílivových elektráren, vzduchových vrtulí, ba ani ze solárních panelů. Nutně potřebujeme něco vymyslet. Anihilaci hmoty s antihmotou, funkční bezproblémové tokamaku – netuším... ale zase začínám číst sci-fi, protože „standardní“ zdroje inspirace se mi zdají být vyčerpány.

K tomu, abychom mohli něco vymyslet – opakuji znovu – potřebujeme naprosto nutně to nejnedostatkovější zboží dnešní doby – intelektuální potenciál. Kde ho vzít? Každý den ve své kanceláři jej splachuji do kanálu, archivuji či proháním skartovačkou... Každý den – a u vědomí existence milionů rozvodových advokátních kanceláří po celém světě – jsem svědkem přehlídky ztraceného času a zcela vyplýtvaného a promrhaného intelektuálního potenciálu mých klientů, kteří jsou jen nepatrným pilotním vzorkem pro výpočet ztrát celé naší lidské pospolitosti na planetě Zemi. Před asi deseti lety jsem se pokusila spočítat ztráty (při průměrní mzdě 100,-Kč/hod.) způsobené státnímu hospodářství rozvody. Měla jsem na mysli pouze hodnoty, které nebyly účastníky rozvodových řízení vytvořeny kvůli tomu, že lidé investovali svůj čas a intelektuální potenciál nikoliv do řešení skutečných problémů, jejichž vyřešení by pravděpodobně z převažující části vyřešilo i jejich osobní problémy, ale do řešení osobních vztahů. Jejich tak zvané „vyřešení“ je přitom typickým výsledkem hry s nulovým součtem. Žádná přidaná hodnota se nevytvoří. V nejlepším případě se odvalí kámen z cesty, po které je možno dál jít. Ale tu energii, kterou na odvalení kamene bylo třeba, tu už nikdy nijak nevynahradíte, nikdy ji nijak nedoženete. Nikdy z ní nevznikne něco, co by bylo... výsledkem hry s nenulovým součtem, s přidanou hodnotou, která by se mohla dále rozvíjet jako mocninná řada.

Říkáte si možná, že dohromady pletu nesouvisející témata. Ostatně, lidé se rozvádějí a když se nerozvádějí, nevypovídá to nic o míře osobního štěstí či neštěstí, o míře osobního naplnění či spíše nenaplnění. Rozvody jsou však jen jedním drobným příkladem plýtvání lidských intelektuálních potenciálů. Pokud hledáte zobecnění, tedy tu nejhlubší temnou propast, kam náš intelekt mizí – a tedy zároveň i zdroj stále masivně existující celoplanetární nejen lidské bídy – zjistíte, že tímto mozkomorem našeho intelektuálního snažení jsou všeobecně nevyřešené mezilidské/mezistátní/ vztahy. A opět jejich společným jmenovatelem je nezvládnutí našich emocí, jejich nadvláda nad našimi rozumovými schopnostmi. Ne, nenechejte se mýlit – v žádném případě nejsem zastáncem přebudování lidských bytostí v neemocionální lidská monstra! Právě naopak! Jsem pro naprosté využit emocí pro podporu intelektu, pro jeho rozvoj – a zpětně pro nesmírné zkvalitnění emocí a všeho, co zvládnuté emoce přinášejí. Co přinášejí? Pode mého názoru přinášejí radost. Štěstí. Pocit naplnění a zážitek transcendentního přesahu vlastního života. Přinášejí to, co je na životě – a zejména životě lidském, který jediný v dosud známém vesmíru je schopen reflektovat nejen sám sebe, ale právě i Vesmír – nejcennější. Je to pochopení života a naplnění smyslem. Umožnění každému lidskému jedinci, aby zcela rozvinul svůj potenciál a stal se tím, čím se opravdu stát může. Zvládnuté a usměrněné emoce, podporující a rozvíjející intelekt přinesou – o tom jsem zcela přesvědčena – vyřešení úhelných problémů celosvětové lidské civilizace coby vedlejší produkt své existence. Včetně toho zásadního problému, totiž objevu onoho nekonečného zdroje energie zdarma.

Pokusím se vrátit k tématu ekonomiky jednadvacátého století. Stejně jako jsou dnešní generálové připraveni vést bitvy, které se již odehrály v minulosti, stejně jako dnešní školské systémy – a to celosvětově – připravují žáky a studenty na úkoly, které byly stavěny před jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče a nikoliv před ně samotné, stejně tak se ekonomika a ekonomové snaží vyřešit problémy ekonomiky jednadvacátého století nástroji století dvacátého – a to jsem, obávám se, k nim milosrdná, když ještě nepoukazuji na století devatenácté a nejdu případně až k Adamu Smithovi.

Jestliže mají být problémy ekonomiky 21. století vyřešeny, musí se tak stát - respektive, může se tak stát pouze – jinými, mimo-ekonomickými nástroji. Jsem přesvědčena, že se tak může stát pouze prací s lidskou myslí. S tou myslí, o níž je známo – především díky obrovskému rozvoji neurověd v posledních desetiletích – již tak mnoho, přičemž tak mnoho je v aplikační praxi ignorováno.

Můj návrh na vyřešení všech – ano, všech problémů ekonomiky 21. století, a to kdekoliv na světě – je v podstatě velmi jednoduchý: je to praktická aplikace všeho, co víme o lidské mysli do každodenního života. Počínaje péčí a výchovou o děti od narození (vždyť je všeobecně známo, že co do dítěte nevložíte do tří let jeho věku, už tam není. Co bylo vloženo do myslí dětí, z nichž vyrostli dnešní migranti – ptám se? A rovněž se ptám: proč se na to nikdo neptá?) přes školský systém, přes rozšíření všeobecného přesvědčení, že o vztahy a emoce je potřeba pečovat stejně jako o elementární fyzické zdraví.

Mnoho lidí, a to i humanitně vzdělaných vědců, je pobouřeno, kolik mladých lidí se dnes hlásí na humanitní obory, zejména psychologii, sociologii či politologii, a shledává toto zcela neužitečným. Nikoho z těchto kritiků údajné nadvýroby absolventů „věd o mysli“ (a to na úrovni jednotlivce, skupiny či státu) nenapadá, že tento zájem je výsledkem podvědomého pochopení lidstva jako celku, že právě v této oblasti leží řešení lidských problémů. Kromě toho jsou tyto obory v našem školském systému zcela poddimenzovány. Nikdo se nepozastaví nad tím, že fyzika se učí od třinácti let (sedmé třídy) chemie od čtrnácti (osmé třídy), avšak s psychologií, sociologií a politologií se žáci setkávají na základní škole v tak omezeném rozsahu, že tyto předměty nemají ani svůj vlastní název. O praktickém nácviku mezilidských dovedností – aplikované psychologii v partnerských či rodičovských vztazích, tedy pro situace, jimiž projde zhruba 95% populace, pak už není nikde ani vidu ani slechu. I naprostá většina středoškoláků se propracuje k maturitě (učňovské školství si ani netroufnu zmiňovat) bez toho, aby se s těmito vědními okruhy reálně potkala. Přitom zasahují do jejich životů stejně jako vědy přírodní, ba možná, přihlédneme-li ke každodenní zkušenosti, i více. Ti, kteří nastupují v těchto oborech do prvních semestrů vysokých škol pak jsou skutečně tím, co hlásá jejich index: prvňáky...

Vím, že moje myšlenky se již opět rozbíhají, a to ve snaze předestřít laskavému čtenáři nejen výsledek mého myšlenkového pochodu, ale i cesty, kterými jsem se k tomuto svému názoru dobrala. Pokusím se tedy své teze shrnout:

Pro další ekonomický rozvoj lidstva je nutno najít další zdroje. Hlavním a nejpodstatnějším zdrojem je náš intelekt, s jehož pomocí můžeme vyřešit problémy, kterým jsme nuceni čelit. Intelekt je ale brzděn emocemi, které však mají schopnost jej potencovat. Tato schopnost emocí však není vůbec využívána. Zvládnutí – nikoliv odstranění! – emocí uvolní neuvěřitelné zdroje mentální energie, které bez problémů najdou zdroje energie skutečné, tedy zdroje pro řešení veškerých ekonomických problémů, se kterými se potýkáme nyní. Přestaňme proto hledat ekonomické zdroje tam, kde evidentně nejsou, a přestaňme je přehlížet tam, kde jsou. Když to dokážeme, můžeme se velmi rychle přehoupnout přes nutnost hledat řešení pro takové marginální a zbytečné problémy, jako je – budoucnost ekonomiky jednadvacátého století.