Andor Šándor, generál v záloze, napsal knihu s příznačným názvem „Čeká nás pohroma? - životní příběh generála tajné služby“. V dílku nechybí povídání z jeho působení v Londýně, kde se ocitnul v osmdesátých letech coby mladý nadějný vojenský diplomat, vypráví i o svém šéfování ve vojenské rozvědce, kde mimo jiné zažil 11. září 2001, a také nezapomíná na dobu, kdy byl poradcem někdejšího premiéra Mirka Topolánka. Andor Šándor si ale překvapivě pouští pusu na špacír i ve vztahu k některým politikům, které poznal osobně.

V knize se Šándor překvapivě zmiňuje o pražském lékaři, podnikateli a zakladateli Lions Clubu Praha – Orel Jaroslavu Bartákovi. Ten si momentálně ve vězení odpykává dvanáctiletý trest za znásilňování a zneužívání svých asistentek. Pár slov na jeho vrub Šándor utrousil zřejmě proto, neboť Barták měl ve věznici spřádat plány na jeho zabití.

„Pamatuju na ten den, jako by to bylo dneska. Měl jsem tehdy v televizi natáčet s Karlem Šípem Všechnopárty, ale zavolal mi předtím kapitán z kriminálky. Řekl, že se mnou chce osobně mluvit a že prý se nemám ničeho bát. A přijede za mnou ze severu Čech do Prahy,“ popisuje Šándor.

Měl mě zabít gauner z romské galerky

Nakonec za ním dorazili dva kriminalisté. „Řekli mi na rovinu, že vědí o nájemné vrahovi, který byl na mne sjednán, ale že to bohudík dokázali odhalit, takže z vraždy sešlo. Zabít mě za peníze měl gauner z romské galerky... Mou vraždu si z věznice objednal doktor Barták. MUDr. Jaroslav Barták. Poznal jsem ho už před lety. Připadal mi dost upovídaný, ne-li užvaněný, chlubil se, jak nesmírně vlivné má známé a že je viceprezidentem International College of Angiology. Navíc podnikal ve zdravotnictví a spoluvlastnil například pražskou Polikliniku Modřany,“ uvádí k příběhu.

Barták se kolem politiků podle Šándora pohyboval velmi rád a s velkou chutí se s nimi nechával fotografovat. „Nijak mu nevadilo, že na snímcích působí jako stárnoucí strejda s bříškem. Nejspíš sám sebe viděl jinak. Bylo pak skoro logické, že když se někdy v roce 2005 setkal s Topolánkem, požádal ho mezi řečí, zda by jeho bezpečnostní poradce Andor Šándor nepřišel do Lions Clubu Praha – Orel a nepromluvil k jeho členů. Topol souhlasil, já taky,“ podotýká Šándor, jenž zajišťoval Topolánkovi servis a poradenství okolo bezpečnostních otázek.

„Naléval jsem tehdy svým posluchačům čistého vína. Světem se hnala první vlna islámského terorismu a její hrozby se nedaly pominout ani u nás,“ sděluje Šándor v knize to, jaký druh přínosu dodával ostatním členům Lions Clubu.

Bylo to k uzoufání...

„Roku 2009 mě v klubu zvolili svým prezidentem. Jarda (Barták) už tehdy pil hodně přes míru a choval se divně... Doktor byl přitom stále schopen přivést do klubu význačné hosty, říkal jsem si ale: Je fajn, že tu jsou, protože příště už nepřijdou, protože vidí Bartáka, jak do sebe klopí jednu sklenku za druhou, mění se ve vinný měch, a potom... Bylo to k uzoufání. Takže jsem proti otci zakladateli nakonec založil odbojovou skupinu...,“ vysvětluje Šándor možné příčiny toho, proč se měl stát terčem nájemného vraha.

Mimo to v knížce popisuje, jak měl Barták převelice rád opulentní společenské akce, protože se na nich scházela jen ta nejvybranější smetánka. Fascinovaly ho ale ve velké míře zejména prý akce na vltavských plujících lodích. „Na Bartákův Lví parník jsem se nakonec vydal jen jednou a bylo to hrozné. Jarda se na palubě ujal velení a řekl mi: ´Ty budeš sedět s Vlastou Tlustým a Topolánek...´ Dál už jsem ho neposlouchal, protože kdybych se potřeboval sejít s Topolem anebo s Tlustým, zvládl bych to přirozeně i bez parníku.“

Bartákovi se prý povedlo i přes jeho velké pití v roce 2008 sezvat na už šestý Lví parník velmi přepestrou společnost - rotariány, svobodné zednáře, dvacet velvyslanců včetně papežského nuncia, lidi z obou komor Parlamentu a dokonce i tehdejšího „důchodce z Vysočiny“ Miloše Zemana.

Jaká doba, takový mrav!

Protože Šándorovi nebylo prostředí politiky nijak vzdálené, v knize se neopomněl do některých politiků tvrdě opřít.

„Ptali se mě, v čem vidím největší hrozbu pro Českou republiku. A já jsem řekl, že největší hrozbu pro naši bezpečnost a stabilitu vidím v propojení byznysu a politiky. Proroci trhu bez přívlastků vrtěli hlavou, že to přece není možné. Jenže pak se dík úspěchu ve volbách dostaly do vlády Věci veřejné, volební uskupení na jedno nebo dvě použití. Taková formace se tváří, že umí zvládat palčivé problémy lidí, pak se ukáže, jak mylné může být demokratické hlasování. Vysadí do sedla partu podnikavců, jimž jde o vlastní kšeft," píše k tomu. A vzápetí dodává: Jenže ta zdánlivě úspěšná formace se rozpadla a její výhonek jménem Karolina se stal ministryní obrany.

„O tempora, o mores! Dováděla pak ve svěřeném resortu tak usilovně, že byla za osm dnů ze svého křesla odvolána, což je, myslím, český rekord,“ zoufá si Šándor.

Jakousi odbornou nevědomost prý zažil už u politiků působících krátce po roce 1989 - třeba poslední federální ministr Andrej Barčák nevěděl, k čemu je vlastně dobrá Československá obchodní komora. „No, ono je to celkom na nič, no všetci to majú,“ odpovídal prý jednou na dotaz, co taková komora vlastně dělá.

„A současní papaláši, či slušněji řečeno politické celebrity? Jaké mají znalosti, co umějí, domuví se v zahraničí?“

„Pominu lidi, jako byl jistý politik Kužvart, kandidát na prominentní místo v bruselské centrále EU. Když ho tam novináři bombardovali dotazy, jak vidí coby budoucí eurokomisař Unii a všechno, co s ní souvisí, zmohl se na jedinou větičku: I am very optimistic (Jsem velmi optimistický). Ale na druhé straně Václav Klaus je na rozdíl od něj velice dobrý na jazyky, má přirozený talent, Miloš Zeman řeči umí, má dobrou slovní zásobu, třebaže výslovnost někdy až děsivou. Andrej Babiš je v daném směru vybavený dobře a zejména francouzštinu má excelentní, Honza Fischer hovoří solidně třemi čtyřmi jazyky – avšak obecně řečeno – český politik až na výjimky nepůsobí jako hráč západního střihu. Oblečením, výrazem, tím, čemu se anglicky říká body language (řeč těla), schopností jednat s cizinci,“ připomíná Šándor charakter českého politického stavu.

Ti naši se baví jen mezi sebou, žádná zákulisní jednání!

Co však naši politici skoro vůbec nezvládají, je zákulisní jednání. Pokud totiž už na nějakém důležitém jednání sedí, tak sedí skoro vždy podezřele vzadu a baví se jen mezi sebou.

„Zatímco zahraniční partneři běžně oslovují jeden druhého. Vy ale s těmi partnery mluvit potřebujete. Protože když chcete něco prosadit, musíte k tomu připravit půdu na neformálních schůzkách, na zdánlivě jen společenských obědech a večeřích a pokud na ně nezbude čas, pak aspoň v kuloárech. Zastupujete desetimilionový stát, který nepatří k velmocím, a jestliže si české nápady, byť sebelepší, nesladíte se zahraničními kolegy, tak vám je prostě ti ostatní zametou. Vždycky si je musíte předjednat a najít si potřebné spojence. Jinak můžete, s nadsázkou řečeno, zažít výbuch jak ve Vrběticích.“

„Bylo mu třiatřicet, patřil k mladým a sebejistým, jakých se u nás tehdy dalo najít hodně,“ otevírá ve svých pamětech Šándor ciltivou oblast kolem působení Jaroslava Tvrdíka ve funkci ministra obrany. Tvrdík Šándora z postu šéfa vojenské rozvědky odvolal v červenci roku 2002.

Mirek Topolánek - "chlap z gulema"

Jediný Mirek Topolánek vyšel z pera generála pozitivně. „Řekl kdysi sám o sobě, že je ´chlap s gulama´, a v zásadě nebyl daleko od pravdy. Uměl se zažrat do řešení problémů, stejně jako do sportu – zejména do lyžování, které mu opravdu šlo,“ píše na konto Topola. Toho prý doučoval v angličtině. Ne, že by ji expremiér neuměl, ale chtěl se údajně zlepšit v dialozích: „Já si byl po čase jist, že anglicky hovoří obstojně a že se mluvit cizím jazykem nebojí. Už jenom proto, že je extrovert. Takže byl určitě schopen mluvit anglicky na zasedání Evropské unie i Severoatlantické aliance, podobně jako se s italským premiérem Berlusconim bavil o špagetách a o ženských.“

„Politika v té době Topolánkovi šla. Vždyť nakonec roku 2006 vyhrála jeho ódéeska parlamentní volby se ziskem téměř šestatřiceti procent hlasů, což dříve nesvedla, přestože jí v čele stál pravicový guru Klaus,“ podotýká Šándor.

I když se napije, myšlenky má stále na svém místě

Kdo že z českých politiků rozumí věcem spjatými s ozbrojenou silou, s ekonomikou a současně i s mezinárodními vztahy? Kdo má dost znalostí o bezpečnostní politice a chápe i její rozměr? I tím se leckdy Šándor ve svých myšlenkách zaobíral.

„Martin Stropnický, ministr obrany, pronikl do téhle problematiky rychle, dost o tom vím, občas se stýkáme. Řekl bych, že průběžně se lepší Andrej Babiš, i když s některými jeho výroky mám problém. Miloš Zeman je pragmatik, který ví, o čem je řeč, i když v některých věcech záměrně dost přehání. Odpůrci mu sice vytýkají, že se rád napije, ale nemyslím, že by to jeho myšlenky obracelo vzhůru nohama,“ sděluje národu Šándor s tím, že i Winston Churchill míval po svém boku kromě doutníků  svou milovanou brandy.

Kniha generálových pamětí vyšla v těchto dnech a na pulty knihkupectví ji dodalo nakladatelství Daranus. Koupit ji můžete ZDE