Štvanice byla ukončena! Zapomeňte! Tak to bývá i v jiných kauzách, kdy vám jde dokonce o život, nejen o nenapravitelnou ztrátu cti, dobré pověsti, jména, profese. Prožívala jsem opětovně to, co mě vlastně potkávalo celý život. Prožívala jsem znovu štvanici, kterou nyní zažívala, možná poprvé, Helena Válková.

Když mi bylo patnáct, nebyla jsem přijata na střední školu s maturitou: jako premiantka s průměrem 1,1 jsem nebyla přijata a bylo mi povoleno studovat pouze dvouletou školu bez maturity. Důvod? Politické „selhání“ mých prarodičů, kteří se stali jednou z mnoha obětí normalizace v sedmdesátých letech. Jejich postih měl fatální dopad i na mě, nevinné děcko.

V té době paní Válková studovala prestižní práva v Praze.

Když mi bylo sedmnáct, nastupovala jsem do práce: při zaměstnání mi bylo povoleno vystudovat střední školu s maturitou a vysokou školu technického zaměření (VUT Brno). Práva, která jsem milovala, jsem studovat nemohla.

V té době paní Válková končila právnickou fakultu (je o něco málo starší než já) a jako mladá stranička, členka KSČ, si budovala kariéru. Nastoupila do prestižního institutu, kde pracoval i Urválek a nevěděla, kdo je Urválek.

Já jsem v té době, budovala kariéru večerním a následně dálkovým studiem (deset let studia při zaměstnání), nebyla jsem členkou KSČ, ani žádné jiné strany. Bez politického angažmá bylo těžké se prosadit. Dělala jsem kariéru pouze svoji prací. Žila jsem v té době na Ostravsku, silně komunistickém regionu, (daleko od politického děje v Praze), neměla jsem právní vzdělání, a přesto jsem věděla, kdo je Urválek.

Ani po revoluci jsem nevstoupila do žádné strany, nebyla jsem ani v OF, ani v ODS, ani v ČSSD, abych pak následně šla budovat kariéru za pomoci ANO. Pracovala jsem pro vlast a naše lidi a partajní knížku jsem nepotřebovala.

Pokud se stáváte členem strany, nebo hnutí jen z důvodů svého osobního prospěchu, své kariéry, nikoliv z přesvědčení, tak můžeme bez nadsázky hovořit o hlubokém morálním úpadku takové osoby. Vysoce jsem cenila morální hodnoty dvou členů Rady vlády pro lidská práva, kteří na své funkce (před pár týdny) rezignovali z důvodu, že paní Válková zůstala.

Pozici ombudsmana, o kterou se strhl krvelačný boj, považuji za nevhodnou pro politické trafikanty, zasloužilé nebo vysloužilé straníky a je jedno z jaké strany. Činnost ombudsmana považuji za zcela zbytečnou, pokud ji vykonává politik. Kdyby skutečně plně fungoval stát, justice, tak ombudsmana nepotřebujeme vůbec.

Pokud ale tato instituce a funkce je zřízena, tak by měla již ze zákona patřit nestraníkům, osobám, které se o lidská práva dlouhodobě nezištně zajímají a pomáhají řešit lidem tíživé situace související s porušováním lidských práv. Jako jsou například představitelé spolku Šalamoun, Chamurappi a dalších. Spolků, které nejsou financovány ze státních financí.

Rovněž zaměstnanci instituce Ombudsmana by měli mít praxi zaměstnanců, nebo dobrovolníků takových to spolků. Jen tak můžeme věřit v tuto instituci, že bude mít k ochraně lidských práv skutečně profesně i lidsky nejblíže. Tam totiž musí pracovat člověk se srdcem na dlani, nikoliv s kamenem v pěsti.

Nakonec je to plná zodpovědnost premiéra Andreje Babiše, jak ho dodržování lidských práv skutečně zajímá a s kterými lidmi je ochoten spolupracovat. Je to jeho vizitka, jaké empatie k národu cítí.

Nedá mi, abych na závěr nevzpomenula, na jednu z mnoha myšlenek ochránkyně lidských práv paní Válkové. „Že se nám za protektorátu tak moc nestalo.“ „Nešťastná slova“. Může se stát mnohým, že se nešikovně vyjádří. Nesmí se to stát ale exministryni spravedlnosti, která měla hájit spravedlnost, osobě, která chce hájit lidská práva.

Pro mě i jeden zmařený život je mementem, vyvolává empatie s pozůstalými. A takových vyhaslých životů bylo v období protektorátu několik set tisíc. Bolest pozůstalých je tu navždy. Mnohým z nás byla například vyvražděna část rodiny.

Ing. Alena Vitásková
předsedkyně IAV
mMluvčí MANIFESTU IAV – občanů poškozených státem

Praha, dne 9. 2. 2020