K tomu se rozvinula diskuse, ve které mimo jiné reagoval na poslancův názor také generál Karel Řehka (ZDE). Zde můžete jeho vyjádření číst. Kvůli tomu se setkal ministr obrany Luděk Metnar s náčelníkem generálního štábu Alešem Opatou a výsledkem bylo kázeňské řízení s Karlem Řehkou. Níže je názor advokáta Aleše Rozehala k možnostem vojáka se politicky vyjádřit.

Generál Petr Pavel se při odchodu do civilu zastal generála Karla Řehky. Ten nedávno emotivně kritizoval poslance Lubomíra Zaorálka, který po útoku na české vojáky navrhl ukončení mise v Afghánistánu.

Armáda s Řehkou zahájila a mezitím i ukončila kázeňské řízení, jehož výsledek nezveřejnila. Celá událost vyvolala širší debatu o tom, do jaké míry mohou vojáci kritizovat politiky.

Jak uvedl při interpelaci ministra obrany komunistický poslanec Leo Luzar, „pan generál Řehka trošku přestřelil, trošku moc přestřelil a měl by si jasně ujasnit dle ústavy, kde je pozice poslance, zákonodárce a kde je pozice vojáka, který má bránit českou zemi“.

Je zřejmé, že svoboda projevu není bezbřehá, ale že ji lze omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Do strany ne, ale diskutovat ano

Jedním z opatření v demokratické společnosti nezbytných pro ochranu práv a svobod druhých je civilní kontrola armády.

Civilní kontrola armády znamená, že odpovědnost za strategická rozhodnutí země, mezi která patří i rozhodnutí účastnit se ozbrojených konfliktů, musí spočívat v rukou politických vůdců a nikoli v rukou představitelů armády.

Pokud stát nedokáže tento model zabezpečit, nemůže se jednat o stabilní liberálně demokratickou entitu. Je zřejmé, že politická činnost vojáků je značně omezena. Vojáci například nemohou být členy politické strany, politického hnutí nebo odborové organizace.

Otázkou ale zůstává, zda se představitelé armády mohou účastnit politického života třeba formou diskuze o politických záležitostech.

Být vojákem neznamená omezení práv

Příslušnost k armádě vyžaduje disciplínu, poslušnost, subordinaci osobních zájmů cílům armády a kombinování osobní a veřejné sféry jejích členů.

Armáda má také přirozenou nedůvěru k nedostatku uniformity názorů svých příslušníků. Jejím hlavním úkolem je zajištění národní bezpečnosti, což vyžaduje, aby její členové byli podřízeni přísnějším pravidlům než civilní obyvatelstvo.

Omezit základní lidská práva, mezi která patří i svoboda projevu, je však krajním prostředkem, ke kterému je možno sáhnout pouze v případě, že zamýšleného cíle není možno dosáhnout jinak.

Pouhá příslušnost k armádě není důvodem k omezení svobody projevu členů armády pro ochranu práv a svobod druhých. Samotná kritika vojáka adresovaná členovi Poslanecké sněmovny nemůže ohrozit princip civilní kontroly armády.

Slyšet názory vojáků

I příslušníkům armády musí být zachována možnost komentovat věci veřejného zájmu. Civilní kontrola armády totiž neznamená, že je možno vojáky redukovat na pouhé voliče a že je možno odříznout je od všech politických procesů, a zbavit ostatní občany práva slyšet jejich politické názory.

Vojáci mají právo vyjadřovat své politické názory, pokud tím neohrozí efektivitu armády, resp. pokud tím neohrozí svoji způsobilost vykonávat přidělené úkoly.

Politická práva tedy nejsou absolutními právy a mohou být omezena v případě, že by jejich výkon ohrozil národní bezpečnost, vojenskou disciplínu nebo efektivitu vojenských složek.

Kritika výroků poslance Zaorálka nic z výše uvedeného neohrozila. Zaorálkovy výroky byly naopak v rozporu s oficiální zahraniční politikou České republiky. Pokud by byl tedy brigádní generál Karel Řehka za svůj komentář potrestán, zcela jistě by se jednalo o zásah do jeho ústavních práv a svobod.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.