Naprosté selhání německého parlamentarismu na podzim 2015 se stalo triumfem liberální demokracie a porážkou většinové vůle německé společnosti. Jako takové může, vedle četných dalších událostí a procesů ze západní politiky posledních let, názorně posloužit k pochopení smyslu manifestu IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“, publikovaného v červnu 2018.

Petru Dvořákovi z think tanku ODS „Pravý břeh“ manifest IVK posloužil k polemice s názvem „Muži, kteří nenávidí liberální demokracii“ (Kontexty, 4/2018, s. 3-8). Je psána jako shrnutí autorovy zkušenosti s „kritiky liberální demokracie, kteří o sobě prohlašují, že jsou napravo“, jimž chce odpovědět jako „umírněný konzervativec“, který je s Václavem Klausem „v lecčem zajedno, ale v mnohém s ním nesouhlasí“. Proti tomuto inspiračnímu pojetí kritiky nelze v principu nic namítat, horší ale je, když jsou v ní IVK, resp. V. Klausovi, podsouvány snahy o antisystémový populismus a likvidaci demokratických institucí. Zásadní a empiricky doložené teze IVK, týkající se ohrožení demokracie, rovnostářství, přebujelých menšinových práv, zhoubného vlivu nadnárodních struktur aj., přitom autor dobyl větou, že manifest „přináší v dílčích aspektech... nejeden platný postřeh“. Jeho základ však prý stojí na „vratkých základech“, neboť směšuje rovinu politických institucí a politické agendy.

Na počátek své polemiky klade P. Dvořák tvrzení, že liberální demokracie je jednak neutrální politologický termín, jednak že je to nadále optimální forma vlády, protože demokracie samotná je snadno zneužitelná. Negarantuje prý totiž občanská práva a právní stát. Jestliže autor tvrdí, že se jedná navzdory vší kritice o neutrální politologický termín, slušelo by se uvést, kteří významní představitelé klasického liberalismu jej používali. Např. F. A. von Hayek určitě ne. Tak tedy R. Dahrendorf? K. Popper? J. S. Mill? Autor bohužel žádnou relevantní citaci nenabídl. Na druhou stranu není pochyb o tom, že dnešní západní politologie s ním pracuje. Ovšem tato věda je na západních univerzitách, a to P. Dvořák nepochybně ví, pevnou součástí levicově liberálního postmoderního diskursu, který ex definitione přistupuje s vědeckou neutralitou k jakýmkoli tezím a termínům, pokud vzejdou z té správné – tj. levé – strany politického spektra.

Fundamentální názorový střet mezi stanoviskem IVK a postojem Pravého břehu se ale týká především vlastního pojmu „liberalismus“. P. Dvořák v této souvislosti vyrukoval s velmi těžkým kalibrem, když píše na adresu IVK, že myšlenka o inherentním progresivismu liberální demokracie „je na hranici konspiračního myšlení“. Není prý „nijak historicky determinováno“, že liberálně demokratická civilizace „má povinnost posouvat se vstříc právům n-té generace“. Povinností konzervativců je čelit na tomto poli progresivistům, přičemž autor optimisticky předpokládá, že „kyvadlo se dost možná přirozeně vrací zpět ke zdravému rozumu“. Politický boj nemusí být výběrem mezi „hypotetickou čistou demokracií“ a její „progresivistickou karikaturou“. To je prý „klasický trik“ odpůrců liberální demokracie.

Úvodem je třeba připomenout obecné východisko manifestu IVK: jedná se empiricky založený text, který se opírá o dlouhodobou zkušenost autorů s vývojem české a západní politiky. Jeho intencí bylo srozumitelnou formou, bez teoretického aparátu, doložit a zdůvodnit traktované teze. Z tohoto hlediska je zřejmé a prokazatelné, že západní pojetí liberalismu se v posledních několika desetiletích dramaticky posunulo od svobody k rovnosti, resp. od zkušenosti, zdravého rozumu a lidské přirozenosti k pokrokářské utopii a propagandě čirého nerozumu a blouznivého sociálního konstruktivismu. Skutečnost je dnes taková, že liberální elity se staly – s dílčí výjimkou ekonomické sféry – hlasateli rovnosti, resp. nepřáteli svobody a svobodné politické soutěže. V této souvislosti je pozoruhodné, že Dvořák ke své vášnivé obhajobě „liberální“ demokracie s jednou výjimkou vůbec nepotřeboval slovo „svoboda“...