Dámy a pánové,

letos uplynulo  padesát let od západní kulturní revoluce. U nás zůstal západní rok 1968 z celkem pochopitelných důvodů ve stínu výročí srpnové okupace, ale jinak je zřejmé, že současná podoba českého státu, české společnosti a českého právního řádu je více poznamenaná důsledky kulturní revoluce než důsledky sovětské okupace. V Evropě to byla především Francie a Spolková republika Německo, kde měla revolta intelektuálů a studentů nejdramatičtější průběh. Zatímco však v zemi galského kohouta měly protesty do jisté míry podobu pouličního happeningu znuděných studentů, v Německu to Rudi Dutschke a jeho kolegové, opírající se o neomarxistickou nauku Frankfurtské školy, mysleli smrtelně vážně, když označovali svobodný německý stát za fašistický. Že půjde záhy reprezentantům tohoto státu skutečně o život, si v roce 1968 ještě nedokázal nikdo představit, ale za pouhých pár měsíců propukl teror RAF, který si nakonec vyžádal více než třicet obětí.

Kulturní revoluce je fenomén, bez něhož naprosto nelze pochopit dnešní pochopit západní svět, resp. politickou krizi, do níž v posledních letech zabředá stále hlouběji. Kulturní revoluce s sebou přinesla ideologii totální rovnosti, boj za tzv. osvobození jednotlivce a menšin, multikulturalismus, frontální útok proti společenské autoritě a hierarchii, rodině, národu a historické tradici. Ve Spolkové republice se tyto principy začaly nejprve pomalu, později s přibývající razancí etablovat ve všech segmentech společnosti. Jejich společným jmenovatelem je levicově liberální progresivismus, k němuž se v Německu připojuje tzv. politika překonávání nacistické minulosti, která v posledních letech vyústila ve fatální krizi národní identity. Odtud vede přímá cesta k dlouhodobě nezvládnuté azylové politice a posléze migrační katastrofě roku 2015. V tomto roce odstartovala nejtěžší politická krize Spolkové republiky od studentských bouří roku 1968, resp. od tzv. německého podzimu v roce 1977, v němž se odehrála série teroristických útoků RAF.

Milníky této krize se staly vznik Alternativy pro Německo a její průnik do spolkového sněmu na podzim loňského roku, neobyčejně komplikovaná a dlouhá jednání o vzniku nové vlády a konečně nedávné události v Saské Kamenici. Toto vše je především důsledkem ultraliberální azylové politiky německých elit, které ve zřejmém rozporu s míněním většiny obyčejných Němců v posledních letech hlásají a realizují, byť s různými taktickými úskoky a manévry, politiku tzv. bunte Vielfalt, tedy co nejpestřejší společnosti. Její konečný cíl je evidentní: výměna původního německého bělošského obyvatelstva za směs co možná největšího množství národů a ras. Pokud k tomu dojde, završí se tak touhy západních osmašedesátníků, kteří se nikdy netajili svým povšechným odporem k tradičnímu Západu, jeho kultuře a národům.

Specifickým způsobem přispěl k debatě o charakteru politické krize v Německu ministr vnitra Horst Seehofer z bavorské Křesťansko-sociální unie svým nedávným výrokem, že migrace je „matkou všech problémů v Německu“. Jakkoli byl určen především voličům v Bavorsku, kde proběhnou zanedlouho volby do zemského sněmu, v nichž patrně CSU ztratí absolutní většinu, znovu narušil vztahy ve vládní koalici, především mezi Seehoferem a Merkelovou. A mimoto vyostřil spor v celém stranickém kartelovém systému SRN, v jehož rámci zejména SPD a Zelení vytýkají CSU přebírání slovníku Alternativy pro Německo a celkově tzv. Rechtsruck, tedy posun doprava, což je v progresivistickém Německu smrtelný hřích.