Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už i malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových. Velkou vzpruhou těchto debat jsou vytrvalé spolky marně usilující o navrácení starých historických názvů ulic, těch našich „tříd politických omylů“, úspěšnější ale v zápase o návrat pomníků, jež porevoluční (1918) likvidace všeho rakouského v Praze smetla. Dnešní materialismus hmotnou památku neideologicky uctívá, a tak jsou staré artefakty uznávány, i kdyby šlo o sebevětší politický kýč, a jelikož už neumíme sochat, malovat ani stavět a monumentální umění neuznáváme, botanizuje se na hřbitově. Na koni se už vrátil císař František I. pod svou novogotickou klenbu na nábřeží Vltavy, ochlazován obnovenou fontánou, a nepochybně se najde místo i pro monumentální sousoší maršála Radeckého, které bylo po první válce odstraněno na žádost Italů, a světe div se, primátor Prahy po více než dvacetiletých sporech nedávno ohlásil i návrat kontroverzního Mariánského sloupu na staroměstské náměstí, jenž stále ještě probouzí mdlé vášně, protože se stal (neprávem) symbolem českého pobělohorského útlaku.
Obránci komunisty zdiskreditované protiřímsky zaujaté národní interpretace dějin argumentují popletenou epistemologií. Právem obhajují nadčasový morální soud nad dějinnými událostmi, ale to, co považují za holá fakta, jsou většinou dobové konstrukce, jež po čase vyjevují svou mýtickou podobu. Mariánský sloup byl postaven (1650), na znamení díkuvzdání za udržení Prahy před Švédy, kteří už vyplenili Hrad i Malou stranu (podhradí). Pražská města se zachránila především úsilím měšťanů, studentů i kněží, bojujících na barikádách často primitivními prostředky s dobře vyzbrojenou soldateskou švédskou. Císařským se bojovat v té poslední bitvě třicetileté války, kdy se už čekalo na závěr vestfálských jednání o míru, příliš nechtělo. V žádném případě nešlo o oslavu Bílé hory a ztráty české státnosti, jak tvrdí národovci, ani nešlo v tomto případě o snahu či symbol rekatolizační. První barokní socha P. Marie na sloupu J. J. Bendla byla obzvlášť zdařilá a stala se prototypem mnoha dalších v celém království.
Představa, že porážka českých převážně evangelických (tedy luterských a kalvínských) stavů hájících na Bílé hoře obnovenou státní svrchovanost, a jejichž neúspěch vedl k třistaleté ztrátě samostatnosti neřkuli porobě, jsou holá fakta, jak se pohrobci českých nacionalistů 19. století domnívají, je naprosto mylná. Je také dobře, že dnes tahle konstrukce pomalu mizí. Ve skutečnosti se na Bílé hoře odehrál souboj mezi dvěma českými králi (ačkoli žádný nebyl Čech), a spor se týkal legitimity královské moci a měl za sebou tradiční evropský zápas mezi korunou a vyšší šlechtou. Český král měl získat moc na úkor stavů nic víc nic míň. Císaře Ferdinanda nemohlo ani na chvíli napadnout, že by měl oslabit český stát, základ jeho privilegovaného postavení v říši. Po federaci rakouské toužila šlechta, nikoli panovník. Idea unitární rakouské říše přichází teprve o sto let později v době zcela odlišného myšlení. Tragédií Bílé hory byl zuřivý spor náboženský, spor o těžce vyvzdorovaný Majestát (1609) – o tuhle svobodu šlo především a stavy ji povýšili nad zájem státoprávní s tragickými důsledky. Zdaleka neměli podporu celého politického národa a na straně císaře stálo také zrádné luteránské Sasko. Stačí si povšimnout, že český bratr Žerotín se přiklonil k císaři a Moravané na rozdíl od německého Slezka umožnili průchod jeho vojska proti Čechům. Totalitní teritoriální princip lutersko-katolického říšského smíru (vyloučil kalvíny a protestantské sekty) – cuius regio, eius religio (Aušpurk, 1555); náboženské konflikty v Evropě na čas sice zastavil, ale nakonec nevyhnutelně vedl k třicetileté válce i násilné a nezřídka zločinné rekatolizaci Českého království.
Není ovšem snadné pochopit ba vcítit se do doby a sporů nám tak vzdálených, do nerelativistických časů, kdy bylo kacířství povážováno za větší zločin než vražda, protože ohrožovalo duši i společnost. Dnes už pro všechno dobré i zlé nevnímáme společnost normativně ani z hlediska obyčejné lidské morální přirozenosti (opačný extrém) a tak by snad už nemělo vadit, když bude přísný secesní Jan Hus opět hledět na laskavou barokní tvář Panny Marie. Ostatně ji velmi ctil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alexander Tomský
